úterý 25. července 2017

To bylo málo!!!

Čekal bych, že po jedné domácí výhře a jedné venkovní remíze českých klubů v prvních zápasech 3. předkola kvalifikace do Ligy mistrů budu spokojen.
A ne! Nejsem! Naopak.
Dost mnou cloumá pocit, že takhle rozehrané zápasy mohly jak Plzeň, tak hlavně Slavia, zvládnout mnohem lépe.
Plzeň v Bukurešti nezklamala. Po těch příšerných výsledcích v přípravných utkáních jsem byl pln obav, že sebevědomí Rumuni stárnoucí tým přejedou a ještě před odvetou ze sebe udělají výrazného adepta na postup. Zaplať pánbůh se to nestalo. Plzeň měla výborné začátky obou poločasů, poměrně dobře kombinovala a ne vždy dobře zabezpečenou obranu soupeře dokázala provětrávat. Bohužel, pokaždé když vstřelila vedoucí gól, se nechala zatlačit a zahnat do úzkých. Z nadějných vedení je tak jen remíza 2:2, což je ale pořád ještě velmi nadějný výsledek před domácí odvetou. Ovšem pozor! V živé paměti je stále předkolo, v němž si přivezla výhru 2:1 z Izraele, a doma ji prošustrovala..
Daleko víc mě ale štve konečný výsledek utkání Slavie : Bate Borisov. 1:0 je v pohárové matematice dobrý domácí základ do odvety, ale po tom průběhu.. Jestliže dostala ke 125. výročí založení klubu tak krásný dárek, jako je 70timinutová přesilovka, pak měla vytěžit rozhodně víc.
Mimochodem – to pravidlo s červenou kartou při faulu posledního hráče v pokutovém území, to je jedno z těch, které dělají fotbal těžce nespravedlivým. Hráč fauluje ve vápně.. Kope se penalta. Takže za zmařenou šanci dostává tým spravedlivě novou, ještě výhodnější. Tím by měla být situace vyřešena. 1=1. Ale na co ještě červená? Tým tak v jednom momentě inkasuje góla a ještě se dostane až do zbytku utkání do početní nevýhody. Postrádá to logiku, že?  
Zpět ke Slavii – těšil jsem se, jak bude po velkém letním posilování hrát. No, a upřímně.. Jak bych to… Kulantně řečeno… to drhlo. Kombinace nepřesná, pomalá, většina přihrávek do strany nebo dozadu, pokus projít jeden na jednoho naprosto nemyslitelná věc, centry a nákopy povětšinou k brankaři soupeře… Byl to první ostrý zápas, tak to s těmi negativními soudy nebudu přehánět. Ale doufám, že obraz hry bude za tři – čtyři týdny úplně jiný. A taky se budu modlit, aby díky neschopnosti využít dlouhatánskou přesilovku k vytvoření většího náskoku třeba Slavii nepotkala v odvetě ta jedna nešťastná minutka, jako včera Bate, a třeba taky nešla do deseti.. Jednogólové vedení by mohlo být v háji velmi nečekaně a rychle..

Ještě se krátce vrátím k uplynulým událostem, které zahýbaly sportovním světem. Asi byste mi to neodpustili (dobrá – já bych si to neodpustil), kdybych zapomněl na oslavnou chválu 19. grandslamového titulu tenisového génia, krále Rogera. Přiznám se, že už jsem se předchozí roky víceméně smířil s tím, že pan dokonalý zůstane co do počtu získaných GS-titulů na čísle 17. Proto jsem si letos v lednu kousal nehty při jeho nečekané a dramatické cestě na australský trůn. Wimbledonský titul byl ale jiný. Jelikož na Murrayho, Djokoviće i Wawrinku dolehla jakási únava z dlouhodobého působení na výsluní, odpočatý Roger měl cestičku krásně umetenou. V pětatřiceti letech zvítězil bez ztráty setu! Dokonce jsem se ve finále přistihl, že držím palce Marinu Čiličovi, aby uhrál alespoň jeden set a Roger si mohl svůj triumf trošku ubojovat (a tím mít třeba ještě větší radost). Teď už chybí k magické hranici 20ti jen jediný krok. Těžko předpokládat, že by se Novak a Andy nějak zázračně vzkřísili do své nejlepší formy do letošního US Open (konec srpna), a tak se velká šance pro švýcarského elegána narýsuje již zanedlouho.  


Tour de France má staronového krále. Počtvrté jí dobyl Chris Froome. U cyklistiky si sice nemůžeme být nikdy jisti, že za deset let nebudeme na Wikipedii číst, že roky 2015 – 2017 byly bez vítěze, ale s tím teď nekalkulujme. Tím pádem Chrisovi chybí už jen jediný zářez, aby vyrovnal velikány Anquetila, Mercxe, Induraina a Hinaulta. Letošní triumf byl ale poněkud jiný než ty předchozí. Bez jediného horského útoku, bez výhry v etapě. Froome se zuby nehty držel svých konkurentů v horách a důvodem jeho korunovace na Champs-Elysées byly obě dvě časovky. Mezi ním a druhým Rigoberto Uranem byl po všech odjetých 21 etapách rozdíl 54 vteřin. V časovkách jich Froome na Urana najel 76. Což znamená, že v ostatních etapách Uran Frooma o 22 vteřin porazil. Stejné to bylo se třetím Bardetem. Tomu dal Brit ve dvou časovkách 2:42. Celkový odstup byl ale 2:20. Rovněž i Bardet by tedy, v případě, že by na Tour nebyly časovky, Froomovi o 22 vteřin ujel.  To jsou ale jenom kdyby. Těsné rozestupy udělaly letošní TdF velice atraktivní a Chris Froome v zádech s nejsilnějším týmem jí nakonec dokázal zvládnout nejlépe. 

sobota 15. července 2017

Nejzajímavější Tour za posledních 20 let a COME ON, ROGER!!!

Letošní Tour de France je bezpochyby nejdramatičtější za posledních 20 let. Nepamatuju si (a to znamená, že tomu tak skutečně za ty dvě dekády, co to sleduju, nikdy nebylo), že by se po 13ti etapách mačkalo v celkovém hodnocení osm závodníků v pouhých dvou minutách ztráty na celkového lídra. A že by po čtyřech horských etapách a téměř dvou třetinách celého třítýdenního zápolení nebylo jasné, kdo to vyhraje.
Zatímco ve 12. etapě, která měla dojezd do kopce, jsem téměř po celou dobu láteřil, že se nepokusí nikdo nastoupit, a zabojovat o celkové vedení, aby nakonec přineslo závěrečných velmi záživných 700 metrů nádherný boj a velký převrat v celkovém hodnocení, ve 13. etapě to byla dramatická a hlavně netradiční podívaná po celou dobu etapy.
Od té doby, co Chris Froome vládne Tour de France se stalo vůbec poprvé, že jej někdo, poté, co získal žlutý trikot, zase svlékl. A já jsem byl strašně zvědav, jak se změní průběh etap, které do té doby vypadaly jednotvárně - tedy sedm jezdců Sky na čele, mezi nimi Froome, a zbytek favoritů bez týmových pomocníků v marných pokusech nějak pozici lídra ohrozit. Najednou nebylo Sky v pozici strážců vedení, a rozjelo tedy nečekané šachy. Landa (který navíc vypadá, že má mnohem lepší formu, než jeho "kápo" Froome) se dostal do úniku s Contadorem, v druhé skupince byl Kwiatkowski (a potom počkal na Chrise) a ve třetí skupině největších favoritů byl právě Froome. Jeden čas byl dokonce "domestik" Landa virtuálně vedoucím celého pořadí. Skoro jsem nedýchal, jaké to bylo drama!! Paráda, takováhle Tour se mi líbí. Před začátkem jsem jejím profilem úplně nadšený nebyl, po odstoupení Valverdeho a nepochopitelném vyloučení Sagana jsem byl velice rozezlen, že přijdeme o velkou část dramatu, a ejhle! Je tu zápletka, kterou jsme tu dvacet let neměli. A to ještě škoda, že právě Valverde a Richie Porte po pádech museli odstoupit, protože není pochyb, že by byli mezi těmi nejlepšími taky.
Do poslední třetiny tedy vstupuje ve žlutém Fabio Aru, těsně následován Froomem, Bardetem a Uranem. Mikel Landa jako záložní plán týmu Sky ztrácí na pátém místě minutu. Bude docela zajímavé sledovat, jak to bude ve Sky fungovat. Přeci jen se bude Landovi těžko zakazovat útočit, když kapitánem je sice Froome, ale zatím vypadá trochu hůře. A právě tenhle fakt by mohl konečné ambice a vzájemné vztahy ve Sky klidně nabourat! Cyklistika je sice týmový sport, ale těžko si lze představit, že jste poprvé v životě minutu od výhry v nejslavnějším závodě světa, a obětujete se pro někoho, kdo to třeba nakonec nevyhraje!
Štvou mě ale dvě věci :( Zaprvé to, že od středy do neděle budu v Ostravě na Colours a možná nejzajímavější vyvrcholení závodu budu někde honit po Wi-Finách nebo pomalém datovém připojení v koncertním davu na mobilu. A že za to budu odměněn nechápavými pohledy mé nejmilejší, o tom nemusím pochybovat :D :D A zadruhé to, že poslední etapou (když nepočítáme oslavný nezávodní dojezd v Paříži) bude časovka. Tedy úplné vyvrcholení neproběhne ve vzájemném boji bok po boku někde v kopcích, ale v individuálních soubojích s časem. Škoda. Kdyby se jela časovka třeba v 18. etapě a potom byla na programu třeba ještě jedna horská, bylo by to mnohem zajímavější.


Včerejší semifinále Wimbledonu mezi Tomášem Berdychem a Rogerem Federerem nakonec dopadlo tak, jak většina očekávala. Tedy 3:0 pro Švýcara. Tomovi ale téměř nebylo co vytknout. Jeho hra postupem času neuvadala, jako to bývalo v jeho grandslamových soubojích s favority zvykem, a dva sety prohrál až v tiebreaku. Škoda. Alespoň jeden set by si zasloužil. Na druhou stranu je nutné přiznat, že když šlo do tuhého, král Roger se vždycky dokázal zkoncentrovat a důležité body urvat parádními údery pro sebe. No a tak se rozlišují velikáni od dobrých. Faktor X, tedy schopnost zvládnout ty zlomové momenty, prostě Roger má a tak bude v neděli ve finále s Čiličem bojovat o 19. grandslamový titul. A může napodopit Rafu Nadala z Roland Garros, tedy vyhrát bez ztráty setu. Vzhledem k tomu, jak na tom oba velikáni byli před rokem, se to jeví až neskutečně..
COME ON, ROGER!!!!

středa 12. července 2017

Berdych v semifinále aneb Nikdy se mě neptejte, jak něco dopadne!

Vida ho, Toma!!
Potřetí v kariéře dnes postoupil Tomáš Berdych do wimbledonského semifinále. A to navzdory tomu, že jsem ho v předchozích blozích podceňoval a prorokoval mu vyřazení prvním těžším soupeřem. Na mou omluvu - jeho letošní výkony nikterak nenasvědčovaly tomu, že by se měl mezi nejlepší čtyři na jakémkoliv grandslamu ještě dostat.. Nicméně stalo se. A úspěch vůbec nesnižuje to, že mu jeho čtvrtfinálový soupeř Novak Djoković vzdal. Historie se na to již zítra ráno ptát nebude a navíc hrál Berdych výborně i v prvním setu, kdy byl soupeř ještě fit. Letos to Berdychovi na Wimbledonu prostě nějak podezřele jde. A co mě překvapuje nejvíc, hraje poměrně pestře. K tomu se už v předchozích zápasech dokázal dostat do složitých situací a postoupit, to také nebývalo zvykem. Většinou přišel první problémový zápas, a šlus..
A podívejme se, jaký jsem to tipér!!!! :D Před turnajem tu prorokuji výhru Petry Kvitové a velkou šanci Karolíny Plíškové. A Tomáše Berdycha jsem v žádném případě nepočítal mezi okruh favoritů, odhadoval jsem ho max na osmifinále. Obě naše favoritky (stejně jako všichni ostatní čeští tenisté) zamávali All England Clubu již v druhém kole, zato Berdycha čeká v pátek semifinále. U sportu vstávám, snídám, večeřím, pouštím si ho na záchodě a až budou naši operátorští vydřiduši nabízet neomezené datové tarify, budu jej mít puštěný i v autě (nebojte se, 140 kolem Obrnic s rukama mimo volant a pohledem na tenis v mobilu nepojedu!), a přesto jsem za 36 let svého úchylného života absolutně nenabyl schopnosti jakékoliv sportovní výsledky dopředu odhadnout.. Chraň vás pánbůh se mě ptát, jak něco dopadne!!!
Berďa je ve svém sedmém grandslamovém semi. Jeeho sokem v bitvě o finále nebude nikdo menší, než král Roger, 18-násobný vítěz grandslamových turnajů a 7-násobný wimbledonský šampion. Semifinálovou bilanci na největších 4 turnajích má Tomáš, jak můžete vidět v mojí tabulce, mizernou. Co je ale nutné přiznat, neměl nikdy štěstí na lehčího soupeře. Vždy narazil na výše postaveného hráče. To se mu bohužel přihodí i tentokrát. Zatímco v horní polovině pavouka se bude hrát neočekávané semifinále Querrey - Čilič. S Rogerem má Berdych bilanci 6:18. Mnohem hrozivější je ale fakt, že prohrál posledních 7 vzájemných zápasů. Zápis z utkání, v němž naposledy Tomáš Rogera přehrál, už pomalu zavál prach.. Psal se rok 2013.
Favorit je tedy jasný.
Ovšem pozor!! Já jsem přesvědčen o jasné výhře Federera! Takže třeba postačí, když zajdu s tisícovkou na pobočku Fortuny :D :D
..no.. ale neplánuju to..




pátek 7. července 2017

České ženské "finále" ve Wimbledonu přišlo už ve druhém kole...

"Největšími favoritkami Wimbledonu jsou dvě Češky."
"Uvidíme české finále?"
"Karolína Plíšková a Petra Kvitová jsou v různých polovinách pavouka, utkat se mohou až ve finále.."

Takto vypadaly nejčastější předpovědi českých novinářů (a dle kurzů sázkových kanceláří si to nemysleli jen oni) před letošní ženskou dvouhrou ve Wimbledonu. Pozadu neměly zůstat ani další české naděje, které mají trávu jako nejoblíbenější povrch.
Když pohlédneme do pavouka ženského turnaje po pouhých odehraných dvou kolech, budeme jakékoliv české jméno hledat marně. Během dvou černých dnů nepostoupila do 3. kola žádná Češka a jenom jediný muž - pomalu uvadající Tomáš Berdych. A vzhledem k tomu, že i kdyby předvedl výkon ze svých nejlepších časů, skončí tradičně na prvním hráči, který bude v žebříčku výš než on, můžou si všichni, kteří koukají na tenis jen tehdy, hrají-li naši krajané, v klidu naplánovat na příští víkend třeba celodenní výlet.
Zatímco po utrápené porážce Petry Kvitové jsem měl vyloženě vztek, včera se Karolíně Plíškové moc vytknout nedalo. Narazila na "běhnu" (rozuměj: běhavou soupeřku) Rybárikovou a právě její asi jediný výrazný nedostatek, pohyb, včera vyrovnané a jinak naprosto parádní utkání rozhodl. Ve Wimbledonu tak Karolína za svou kariéru stále ještě nepřešla druhé kolo. A čekání na post světové jedničky bude pokračovat.
Poslední naděje, Lucie Šafářová, nepřešla přes Rogersovou. U ní se dá porážka pochopit. Kdo viděl záběry zranění její deblové partnerky Bettanie Mattekové, ke kterému se Šafářová vydala z útrob wimbledonského areálu, hned jak se objevilo na většině tamních obrazovek, osobně (a kdo neviděl a nemá rád nechutná zranění, raději to nevyhledávejte), dá mi za pravdu, že po podobném zážitku by asi ani nevylezl na kurt.. Tím také padá šance na čtvrté grandslamové vítězství týmu Bucie v řadě.
Co mě tedy ale zarazilo byla ta doba, než k nebohé úpějící Mattekové přišel na pomoc lékař! Na podniku, jako je Wimbledon, bych čekal, že to nebude trvat několik minut! Kdyby to nebylo "jen" vyhozené koleno, ale třeba nějaký kolaps, kdy mohou vteřiny hrát životně důležitou roli, mohli mít organizátoři dotyčného v nejhorším případě i na svědomí..

středa 5. července 2017

Na Kvitovou už NIKDY!!!!!!!!!!

To bylo NAPOSLED #naposled N.A.P.O.S.L.E.D. co jsem investoval jakoukoliv částku do něčeho tak nevypočitatelného, jako je ŽENA.. A ještě taková, jejíž nálada se mění každých zhruba dvacet minut takže její zápasy vypadají, jakoby jí ovládali na play stationu jeden, co to umí, a druhý, který to drží poprvé, a střídali se..
Petra Kvitová je záhadou, která svojí složitostí strčí do kapsy nejeden stolní hlavolam. Od euforických komentářů, oslavující znovuzrození dominy, která je zase na vrcholu sil, a během jejichž čtení nabydete dojmu, že není možné, aby turnaj nevyhrála, až po zbídačené pohledy a rozhovory o tom, jak je vyšťavená a potřebuje si odpočinout.. Asi jsou to právě novináři, kteří se stále snaží namluvit si, že pro Petru půl rok bez tenisu mohl být spouštěčem nových úspěchů. Realita je však taková, že čím je Kvitová starší, tím je její mysl stále méně stabilní a konstatně na vysoké úrovni hrát nedokáže. Tím nechci tvrdit, že už nikdy nic nevyhraje. To ne. Ale pasovat jí kdekoliv do pozice favoritky prostě nelze. Může porazit kohokoliv, ale bohužel prohrát i s podavačem míčků..
A jistý nepoučitelný idiot, který vsadí jednou za čtvrt roku, aby byl zase na další tři měsíce vyléčen, protože nikdy nic nevyhraje, se nechal touhle nevypočitatelnou tenistkou zase nachytat... Pětikilo.. OMG..
On to byl vůbec příšerný tenisový den z pohledu českých hráčů. Pět jich včera nastoupilo a pět jich prohrálo. V turnaji tak zůstávají poslední dva muži a poslední tři ženy. No a vzhledem k tomu, že Adam Pavlásek nastoupí proti Novaku Djokovičovi, dá se čekat další úbytek..

Tour de France měla na programu první kopec. A ten leccos naznačil o výkonnosti jednotlivých favoritů na celkové vítězství. Contador a Quintana vypadali marně, Froome stejně jako v loňských letech, tedy obklopen svými týmovými kolegy, poměrně jistě, a Fabio Aru, vítěz včerejší etapy, velmi dobře! Loni vyhrál Giro, a protože se jej letos kvůli zranění kolena nezúčastnil, mohlo by mu spoustu sil zbýt právě na francouzské kopce. Konečně by tak mohl Froomovi vyrůst protivník, který mu v kopcích opravdu zatopí a nebude od první horské etapy jasné, kdo bude na Champs Elysées dostávat trofej pro vítěze..

Saganovo vyloučení z Tour = ohýbání cyklistických pravidel dle libosti

Petera Sagana vyloučili z Tour de France! Vzhledem ke svojí žízni, kterou jsem si udělal během marného boje s malevilskou osmnáctkou, jsem stíhal včera odpoledne na zahrádce na Rudce tak tak sledovat české tenisty ve Wimbledonu na mobilu. A protože první dny Tour mě většinou nebaví a čekám na první kopce, dozvěděl jsem se tuhle zprávu až dnes cestou na výlet na Lovoš.
Teď, potom, co jsem se podíval na záznam, se musím připojit k té většině, která nezaslepená záští k občasným Peterovým manýrům, naprosto nesouhlasí s jeho vyloučením ze závodu.
Vyloučení ze závodu by mělo následovat opravdu v krajních případech, kdy se někdo proviní naprosto jednoznačným nesportovním porušením pravidel. Zde došlo ke klasickému závěrečnému strkání, které občas v té 70tikilometrové rychlosti končívá podobnými brutálními pády. Sagan svému soupeři, tak jako se to běžně dělává, zatarasil, jakožto rychlejší, cestu. Ale Cavendish se cpal do prostoru, kam se vejít nemohl. Saganův loket v žádném případě nebyl důvodem Marcova pádu do svodidel. A cyklističtí spurteři se po zhlédnutí inkriminovaného momentu ze záznamu shodli, že Sagan neprovedl nic tak extrémně závažného, aby musel být z Tour de France vyloučen..
Někdy mě rozhodnutí šéfů Tour opravdu šokuje. Loni se Chris Froome po střetu s divákem proběhl, ztratil spoustu času, ale přesto mu vrátili čas. Ano, nespadl vlastní vinou. Ano, byl to moment, kdy hlavně doplatil na každoroční debilitu fanoušků v horských dojezdech. Ale - to je prostě cyklistika. Stejně jako občas špatné počasí znehodnotí některé zimní sportovní závody, i zde je to outdoor sport s diváky podél trati a s rizikem, že se závodníci někdy mohou dostat do problémů ne vlastním přičiněním. Jak vidíme na Saganově případu, závodní komisaři si občas ohýbají pravidla tak, jak se jim to hodí. Byl-li by Peter kandidátem na celkové vítězství, nikdy by k tomuhle kroku nesáhli, o tom jsem přesvědčen. Naproti tomu pochybuju, že by loni při podobném incidentu vrátili čas závodníkům, kdyby se nejednalo o lídry celkového hodnocení.
Špatně, špatně, špatně.
A to neříkám proto, že po Valverdeho pádu v první etapě (mimochodem - železné bariéry v zatáčkách při propršené časovce - to je opravdu hazard se zdravím cyklistů) a Saganově vyloučení ztratí letošní ne uplně atraktivně vyprofilovaná Tour hodně na své zajímavosti.

neděle 2. července 2017

Kdo vyhraje Wimbledon?

Měl jsem to v hlavě už po skončení Roland Garros. A napevno jsem se rozhodl po jejím vítězství na travnatém turnaji v Birminghamu..
Vsadím si na výhru Petry Kvitové na letošním Wimbledonu.
A abych jí o triumf svojí sázkou nepřipravil (protože moje sázka na výhru kohokoliv znamená jeho jistou smrt), přidám ještě Murrayho čtvrtfinále, ať existuje naděje, že mi ten tiket zkazí někdo jiný.
Když jsem včera pročítal kurzy na vítězství v ženském turnaji u našich sázkových kanceláří, nejnižší jsem našel právě u Kvitové a druhý nejnižší u Karolíny Plíškové. Tak se mi hned nahrnulo na mysl "Bože muj, velký voči..." Pak jsem se ale zamyslel. Kdo vlastně? Jelikož tráva je útočný povrch, a současný ženský tenis je protkaný hlavně samými obranářkami, mají skutečně dvě české hráčky svým agresivním stylem, a to i bez vlasteneckého zaslepení, největší předpoklady pozvednout za 14 dní v sobotu nad hlavu wimbledonskou trofej.
Ale protože cokoliv, co nosí sukně a během Wimbledonu bude mezi výměnami oslovováno Mrs. nebo Miss, je jen organismus ovládaný momentálními emocemi, které bývají v krátkých úsecích velmi rozdílné, je jakákoliv takováhle sázka stejnou "jistotou" jakože je Cristiano Ronaldo heterosexuál..
U mužské části se pyšní nejnižším kurzem král Roger! Že by australské déjá vu? Kéž by! Staré páky Rafa a Fedex si s navráceným leskem podmanily první dva letošní grandslamy, tak by ten trend klidně mohl pokračovat! Po vynechání antukové sezóny bude určitě Federer hladov a plný sil. Zatím se v počtu získaných londýnských trofejí (7) dělí o primát s Petem Samprasem a Williamem Renshawem. Tož je čas se trhnout, Rogere!



úterý 27. června 2017

Hrací systémy turnajů UEFA a FIFA jako dokonalý nástroj pro výsledkové machinace..

Itálie : Německo 1:0 (a podmínka nevýhry Česka v souběžném zápase s Dány) bylo jediné skóre, které by znamenalo postup obou týmů ze skupiny C mistrovství Evropy do 21 let. A světe div se, po odehraných 90 minutách přesně toto svítilo na výsledkové tabuli na stadionu v Krakově. Vyšachovalo to Slováky, kteří o dva dny dříve zaznamenali druhou výhru ve skupině, 3:0 nad Švédy, a vyhoupli se na druhé místo za Anglii. Na nepostupové druhé místo. V systému, který z turnaje udělal matematickou olympiádu a ze Slováků ubrečence, za něž (nepochybně rovněž i kvůli předvolební popularitě) oficiálně orodoval i premiér vlády Robert Fico. Italové s Němci (kteří nevystřelili jedinkrát na bránu!) byli vnímáni jako podrazáci, kteří na úkor spravedlivého výkonu upřednostnili neférovou a účelnou šaškárnu..
A ono se dalo čekat něco jiného? V moderním fotbale? V prostředí, které už ze žáků vychovává podvodníky, kteří se snaží ožulit rozhodčího a z nadějných hráčů už od dosažení plnoletosti přeplácením dělá samolibé frajery?
Vím, že jsem tu cca před necelými dvěma měsíci tepal do systému hokejového mistrovství, a tak mohu vypadat jako notorický stěžovatel na jakékoliv herní schéma. Ale zatímco ten hokejový model je tragédie hlavně pro diváky, to, co vytvořily fotbalové asociace UEFA a FIFA za poslední roky za pasystémy na mezinárodních turnajích, je dokonalý nástroj pro kalkulace, spekulace, podvůdky, protesty a vzájemné dohody týmů, spolu hrajících..
Začalo to velkým EUREM a rozšířením na 24 týmů. Postupují nejlepší čtyři třetí ze skupin, a dva nejhorší třetí končí.. V praxi to mimojiné znamená třeba to, že jeden z týmů, který nastupuje v prvních skupinách, čeká v dějišti mistrovství další tři, čtyři dny, aby poté zklamán odjel domů. A často po výhře outsidera nad favoritem v poslední den základních skupin, z nichž ale gigant má jistotu postupu a při porážce se nakonec třeba dostane do výhodnější části pavouka. Trenéři, hráči a komentátoři většinou ve studiích a během zápasů s jistými obličeji tvrdí, že takovéhle přemýšlení je blbost a nikoho by to ani nenapadlo, ale během těch několika dní na pokojích, kdy jsou hráči během dlouhodobých turnajů spolu a mají spoustu volného času, se špekuluje nad všemi možnými variantami ostošest.. Není náhodou, že na posledním Euru nepostoupily ze třetích míst právě týmy z prvních odehraných skupin. Nejinak tomu bylo i na dřívějších světových šampionátech z let 1986, 1990 a 1994, kde se právě tímto systémem hrálo.
Ještě stupidnější systém mělo letošní EURO do 21 let, kdy postupoval ze druhého místa jen nejlepší druhý. Závěrečné zápasy ve skupinách se buďto hrály do počtu, nebo se v nich mohlo kalkulovat, jako již ve zmíněném duelu Italů s Němci. No a když potom „bystrá“ UEFA nasadí do rozhodujícího zápasu B skupiny rozhodčí ze Slovenska, tedy státu, který „čeká“ na druhém místě o den dříve odehrané skupiny, a tudíž potřebuje, aby v tom daném utkání Portugalci dopadli hůře, než právě Slováci, není zajisté náhoda, že jim nezapomene vyloučit hráče..  Nad tímhle jsem opravdu žasnul.
No a teď si představte ten nový „úžasný“ model se 48 týmy na MS od roku 2026 a 16ti skupinami PO TŘECH..
Příklad: Skupina Itálie, Ekvádor, Zambie. První zápas – Itálie : Zambie 2:1, druhý zápas po třech dnech Zambie : Ekvádor – 1:0.. A protože souběžně v tomhle formátu se hrát nedá, poslední zápas Ekvádor : Itálie se bude hrát zase až za tři dny.. Stav po dvou zápasech bude Itálie 3 (2:1), Zambie 3 (2:2 – odehrány oba zápasy) a Ekvádor 0 (0:1). Rozhodovat bude skóre. V posledním zápase se utká Itálie s Ekvádorem.. Všechny výsledky, kdy Ekvádor Itálii o gól porazí od výsledku 3:2 a víc, budou znamenat italské vítězství ve skupině a druhé místo pro Ekvádorce. Že je to zbytečná spekulace už dopředu? Tak se těšte.. Těch skupin tam bude 16!!!!! A ve všech z nich bude mít jeden tým před závěrečným zápasem už odehrané své dva zápasy a bude jen čekat, jestli se zbylé dva týmy náhodou nespletou, a nezahodí výsledkové kalkulace do koše… Pochybuju.

UEFA a FIFA svými turnajovými systémy jen nadále rozšiřuje hrací plochu pro podvody a machinace. V současnosti je to bohužel nejcharakterističtější fotbalový rys.. A protivné reklamy na FIFA Fair Play v každé tenisové pauze během Roland Garros, kdy jsem u stále stejné melodie už musel vypínat zvuk, mě o opaku nepřesvědčí.. 

středa 21. června 2017

Postupová naděje na ME21 a golfová retardace..

Teplo, slunečno, tedy to, co bych chtěl celý rok, je tu. A proto jste si museli dát 10ti denní dietu od mých tlachů, protože pobyt v mé oblíbené výhni jasně poráží čas strávený u televizní obrazovky / monitoru / telefonu.. Takže jen krátce k posledním událostem.

ME 21. Byla to poslední fotbalová kategorie, ve které jsme ještě neklesli do podprůměru, a z níž chodily do Čech optimistické zprávy ohledně výkonů a výsledků. Když jsem ale viděl los s Němci, Itálií a Dány a postupový klíč turnaje, na všechny komentáře tipu: "Na postup máme" jsem reagoval takovým tím ušklíbnutím s vysokým obsahem pesimismu. Ale k prvnímu zápasu s Němci jsem (ač s mírným záznamovým zpožděním) zasedl poměrně natěšen. A po 60ti minutách zápasu hřmělo naším obývacím pokojem: "Měsíc jsem nekoukal na zku..... fotbal a bylo mi dobře!!!" Sice jsme si v poslední čtvrthodině přeci jen vypracovali alespoň nějaké šance, ale jejich zakončení mi připomnělo doby, kdy jsem se motal po futsalových hřištích a ještě to měl natočené na videu.. Tedy poloprázdná branka, pozice z níž se nedá minout, ale míč v pletivu za bránou...
Jaký to kontrast se včerejším bájným triumfem nad vycházejícími hvězdami italské kopané. Sice jsme zase měli pasáže, kdy nás soupeř přehrával, ale třemi góly (a tím nádherným třetím si u mě Lüftner alespoň částečně vyprosil odpuštění za to, jak v obou zápasech rychlostně zaostával za vším, co se okolo něho mihlo) jsme si došli pro výhru, v kterou jsem já po tom prvním zápase upřímně nevěřil.
Postup do semifinále je ale stále dost daleko. První už skončíme těžko, a postupuje jen nejlepší druhý ze tří ostatních skupin. Na druhých příčkách jsou teď v Áčku Slovensko, v Béčku Portugalci a v Céčku právě Češi společně s Itálií. Všichni svorně s jednou výhrou a skóre 3:3. K postupu tedy musíme vyhrát nejvyšším rozdílem ze všech ostatních týmů na druhých příčkách. Slováky čeká Švédsko a Portugalce Makedonie. A právě u tohohle zápasu se obávám, že to budou mít chlapci z Pyrenejského poloostrova mnohem lehčí než naši borci proti Dánům.. A tak se spíš obávám stejného konce, jako na posledním ME 21 v Česku, kdy jsme sice odehráli krásný druhý a třetí zápas, ale jeden gól nám k postupu nakonec chyběl..

Těch mezinárodních fotbalových turnajů se teď v červnu hraje spoustu, těšil jsem se na Pohár FIFA, který se tradičně hraje rok před mistrovstvím světa v jeho dějišti jako taková zatěžkávací zkouška pro pořadatele. Já si při něm vždycky prohlídnu sítě na brankách, úhel kamer a celkový vzhled přenosů, které nás za rok během velkého World Cupu čekají.. V Rusku sítě pěkné, kamera bohužel zase v desáté řadě, jak je tomu poslední roky zvykem (Jablonec hadr..). Ale tím vás nebudu zatěžovat, tohle zajímá stejně jenom pošuka, jako jsem já.. Každopádně turnaj jsem nikde nezaregistroval, takže musím vzít zavděk jen krátkými sestřihy. Všiml jsem si, že se během turnaje poprvé naostro zkouší video. A těch ofsajdových oprav bylo opravdu dost! V zápase Portugalců s Mexikem by padl jeden neregulérní gól a naopak by byl jeden regulérní neuznán.. Zdržení žádné a spravedlnosti učiněno za dost.

Když se umím chlubit (jako naposledy maratonem), je třeba se taky přiznat k opačným typům výkonů.. A tím byl můj druhý golfový turnaj, na který se moje marná maličkost přihlásila. Opět jediný se svými holemi přes rameno v houfu hráčů s elektronickými vozítky, ale tentokráte i výkonem velice připomínajícím někoho, kdo šel zrovna kolem a půjčil si výbavu na recepci.. První polovina tragická, užil jsem si hry z vysoké trávy až až, a jelikož jsem šel ve flajtu se dvěma hráči, co měli handicap 8 a 11 a bez nějakého velkého nápřahu pálili o 100 metrů dál než já, měl jsem po pěti jamkách chuť schovat se do křoví a už z něho nevylézt. Nakonec jsem na druhé devítce přeci jenom z retardace mírně ubral a tak skončili v naší kategorii ještě tři lidi pode mnou. Na své vítězství z jediného dosud hraného turnaje jsem tedy očekávaně nenavázal, ale navíc si ještě odnesl pocit, že cesta ke stabilní výkonnosti bez úderů do země či do všech možných stromů a křoví po stranách hřiště je hoodně dlooouhá, ne-li v mém případě nekonečná.. Alespoň, že v tom běhu mi to zatím běhá rovně..




pondělí 12. června 2017

Rafovo pařížské desatero a zasloužený titul pro Ostapenkovou

DESET!!
To je počet titulů z Roland Garros, které má ve své vitríně od včerejška Rafa Nadal. Potřetí v historii si tenhle nejlepší antukář v historii podmanil French Open dokonce bez ztráty setu.
S mou milou jsme večer zasedli k finále a čekali krásný a vyrovnaný souboj, protože i když Nadal doposud válcoval všechno, co mu přišlo do cesty, Stan Wawrinka finálové a jiné veledůležité duely vždy zvládal a tak jsme doufali, že to bude stát za to. Ale kdeže! I kdyby se Stan přetrhl, proti antukovému králi byl naprosto bez šance na jakékoliv zdramatizování byť jen jediného setu. A tak jediné, co nakonec dokázal zlomit, byla raketa :D
Rafa dokončil své pařížské desatero.. Je to borec. Tolik triumfů na French Open, často označovaném za vůbec nejtěžší tenisový trunaj světa, je prostě něco, co se pravděpodobně už nikdy nikomu nepovede.
Naproti tomu finále žen, v němž jsem zpočátku neměl favoritku, byla pěkná podívaná. Postupem času jsem se klonil na stranu útočící Ostapenkové. Halepová mě leze na nervy nejen tím svým řevem, ale je to taková ta defenzivní obranářka, které jsem nikdy neměl v lásce. Ostapenkové jsem to nakonec, ač působí takovým tím dojmem drzého fracka, docela přál. Hraje moc pěkně, a tenhle typ hráčky, která má bojovnou a vítěznou mentalitu, současný ženský tenis rozhodně potřebuje. Nakonec jí ten nesmělý a upřímný úsměv během přebírání svého prvního životního titulu docela slušel. Mimochodem, říkal jsem už během pobytu ve Francii při prvním kole, a Kamča to může potvrdit, že po tom, co jsem Lotyšku viděl letos v Austrálii a na turnaji v Praze, se dostane určitě daleko. Uvidíme, kam jí její mladistvé sebevědomí donese. Nechť si hlavně nevezme příklad z princezny Bouchardové, která se po jednom roce, kdy vyletěla až do finále Wimbledonu, a zásobovala novináře sebevědomými výroky a útoku na post světové jedničky, začala věnovat více společenským záležitostem, a teď sotva přeleze na grandslamu druhé kolo..

Asi byste na mém blogu čekali i obšírnější článek o posledním českém kvalifikačním zápase v Norsku.

Nebude.

Nechci se rozčilovat..

pátek 9. června 2017

Plíšková může být spokojena. Zakažte to pornořvaní!!!

Jeden jediný krůček chyběl Karolíně Plíškové k postu světové jedničky. Ze včerejšího pařížského semifinálového dramatu s Halepovou nakonec odešla poražena. I tak si ale dovolím tvrdit, že může být naprosto spokojená. Antuka není její oblíbený povrch a její hře, založené hlavně na rychlých výměnách a tvrdých úderech, rozhodně nemůže vyhovovat. A tak kdyby mi někdo řekl po prvním kole pražského turnaje, kde se bez zájmu nechala vyprovodit Giorgiovou ve dvou setech (vidíte, jak mi chybí Gabča? Už používám její věty!! :D), že v Paříži uhraje semifinále, ťukal bych si na čelo. Sama Plíšková si po semifinále nemůže nic vyčítat. Hrála nejlíp, co jsem jí na antuce viděl. Jen proti sobě prostě měla robota, který všechno doběhl.
Množí se komentáře, jak je současný ženský tenis v krizi a že po odchodu Sereny na mateřskou (prý) pauzu postrádá výrazné a dominantní osobnosti. Dovolím si s tím trošku nesouhlasit. Nemyslím si, že nějaký sport potřebuje, aby mu někdo kraloval a okruh favoritů se ztenčoval na jednoho či dva. Jako tomu bylo v mužském tenise v letech minulých (Djokovič, maximálně Murray) nebo je tomu třeba v mužském biatlonu (Fourcade), či v německém fotbale (Bayern). Takováhle hegemonie danému sportu přináší jen to, že nezaujatý fanoušek je na věčně vyhrávajícího leda tak alergický.. Co se týče kvality, nikdy to nebude jako souboj Rogera z Rafou, a ženská labilita často způsobuje, že leckdy při trápení favoritky nepoznáte, že hraje 250. hráčka proti té z první desítky. Ale to neznamená, že se na zápasy nedá dívat!! A kdo viděl obě včerejší semifinále, musí mi dát za pravdu, že to byly nádherné souboje.
To, co to znechucuje mně, není rozhodně kvalita, ale ty zvuky. To pornohekání, které se stalo jakýmsi moderním trendem, který "zdobí" dnešní ženský tenis. Jakoby dnes už malým holkám jejich trenéři řekli: "Vyber si nějaký zvuk, kterým budeš deptat soupeřky.." Nikdo mi nevymluví, že ty příšerné zvuky nemůžou ty pipiny ztlumit, nebo je úplně přestat vydávat. Pochvaloval jsem si, že když Šarapovová na rok z tenisového cirkusu kvůli meldoniu zmizela, a Azarenková otěhotněla, nebudou moje uši (a nervy) během ženských zápasů tolik trpět. Ale těch hysterek je tam dnes většina!! Ani bych nedokázal vyjmenovat 10 hráček, které hrají tiše.. Mezinárodní tenisová federace by se tím měla začít zabývat a stanovit nějakou snesitelnou hranici. Než se tenhle neduh stane "populárnějším", než tenis potřebuje..
Během pátku se rozhodne i o finalistech mezi muži. Pro mě bude Wawrinka proti Murraymu favoritem, stejně jako Nadal proti Thiemovi. Ale právě v druhém souboji očekávám největší a nejkvalitnější bitvu letošního French Open. Oba hráči předvádějí ten nejlepší tenis. Thiem naposledy vypráskal stále více uvadajícího Djokoviče, a Nadal ještě nezažil dramatický set, v němž by se musel strachovat, že by jej mohl ztratit.
A jsem "moooooc rááááád", že páteční odpoledne a většinu sobotního dne strávím pracovně a k těmhle lahůdkám nebudu moci zasednout s lahvinkou vína či zlatavého moku.. :(

neděle 4. června 2017

Obhajoba Realu a čerstvá zkušenost s francouzským "tenisovým" publikem

Od té doby, co UEFA přesunula termín finále Ligy Mistrů na sobotu (před nějakými 7 lety) jsem jej snad neviděl jinak než ze záznamu. Vžycky na ten první červnový víkend něco vyjde. Kéž by to zase vrátili na středu..
To byl zase přechod, z těch pěkných tenisových bojů na ty fotbalové slečinky.. Real dokázal jako první od zavedení Ligy mistrů (původně Pohár Mistrů Evropských Zemí PMEZ) obhájit titul a získal třetí primát za poslední čtyři roky. A protože mezi tím byla vítězem Barcelona a dvakrát stál proti Realu ve finále jeho městský rival Atlético, pokračuje trend, kdy je španělský klubový fotbal naprostým vládcem v Evropě. Dvěma góly finále rozhodl Ronaldo, takže šel určitě spát spokojen, než usnul se několikrát postavil před zrcadlo, prohrabal si ty obarvené vlasy a zatnul svaly.. Protože kdyby Real finále vyhrál, ale on se na tom gólově nepodílel, určitě by ho to v koutku duše hlodalo. Ke konci jsme opět mohli sledovat vymoženost dnešního fotbalu s trapně simulujícím Ramosem, které vyústilo ve vyloučení nevinného soupeře. Míra Bosák se nad tím ještě další čtyři minuty rozhořčeně pozastavoval.. No, radu mám pro něj jedinou - buďto komentovat jenom golf, nebo se smířit, že tuhle "děvkovinu" bude muset sledovat pořád.. Samozřejmě se sluší dodat, že Real vyhrál zaslouženě a poblahopřát všem hráčům i trenéru Zidanovi, který i svojí druhou sezónu jako hlavní kouč zakončil vítězstvím v Lize mistrů.

Roland Garros má za sebou první týden a ve dvouhrách zbyla poslední česká naděje - Karolína Plíšková. Zrovna na antuce bych na ní moc nespoléhal, ale protože favoritky v ženském pavouku mizí jedna po druhé, její šance samozřejmě dost stoupá. Která žena vyhraje, je v současném dámském tenise, kde po odchodu Sereny na mateřskou chybí výrazná osobnost, téměř nemožné tipovat. Dnes se poroučela i obhájkyně titulu Muguruzaová o po porážce od domácí Mladenovićové se na tiskové konferenci rozbrečela, protože jí pařížské publikum pěkně rozhodilo.. Mám za sebou čerstvou zkušenost s francouzským "tenisovým" diváctvem a skutečně musím potvrdit, co občas během přenosů z French Open zazní. Že se jedná o jednu z nejméně sportovních kulis, když do utkání zasáhne domácí borec. Byli jsme na posledním dějství pětisetového dramatu mezi Slovákem Martinem Kližanem a Francouzem Laurentem Lokolim. Hnus. Pubertální omladina, pořvávající po úplně každém pokaženém míčku Kližana, včetně prvních podání.. Dupání na tribuny, hučení.. No a kdyby si ještě soupeř dovolil třeba chtít reklamovat aut... Jen jsme čekali, kdy vyletí nějaký předmět na kurt. Sešlo se nás tam dost Čechů, kteří čekali na nadcházející zápas Báry Strýcové, tak jsme se chudákovi Martinovi snažili udělat taky nějakou podporu a ty hulváty občas přehlučet. Tenisová "atmosféra" jak fík.. Lokoli se nechal diváky naprosto vymagořit. Tenisový Pánbůh byl to odpoledne doma a Francouz prohrál. No a v té agónii odmítl Kližanovi podat ruku. Fuj.. Pak jsme si zase zabučeli my..
Jasným favoritem mužské dvouhry je Rafa Nadal. Ve čtyřech kolech povolil soupeřům pouze 20 gemů, nejtěsnější set, který byl nucen uhrát, byl 6:4 a jeho hra působí jako z jiné planety. Bylo by nám ctí moct si říct, že jsme jej viděli na vlastní oči během turnaje, na němž by si připsal v budoucnu jen těžko překonatelný, desátý titul.

sobota 3. června 2017

Roland Garros 2017 naživo

V úterý a ve středu jsme byli s mou nejdražší na tenisovém French Open. Poprvé.
Musím se přiznat, že když jsem si asi v 15ti začal poprvé psát pavouky grandslamů, čekal jsem, že až trochu zmoudřím, dělat to přestanu. Doteď mám sešit a dělám to dál. Zdá se, že mé postižení už je doživotní. A že z tohohle sportovního úchyla už nevyrostu, jsem se zase přesvědčil během těch dvou dnů na Roland Garros!
Bože to byl zážitek!! Prošli jsme všemi velkými kurty a pěti malými a kdyby se ten tenis hrál do půlnoci, z areálu byste mě ani násilím nedostali! Druhý den jsme opouštěli areál až opravdu po posledním zápase, který se dohrával v půl desáté :D :D Musím smeknout před mojí něžnou polovičkou. I přes to, že musela čelit několika faktům, které obvykle její nervové soustavě nečiní zrovna dobře, jako jsou davy, fronty, čekání na puštění na kurt, vedro či dlouhé sezení, vydržela se mnou po oba dny na tenisových zápasech téměř dvanáct hodin!!
Během dvou dnů jsme naživo ať již jen při míjení v areálu, chvilkovému pozorování či celých zápasech viděli 30 tenistů a tenistek. Myslel jsem si, že až konečně jednou zavítám na grandslam, bude mi to stačit jako celoživotní zážitek.
Ale já chci ještě!! A do Austálie! Do New Yorku!! Nějaký sponzor?? :D :D Za odměnu pošlu foto :D

Abyste z toho taky něco měli, sestříhal jsem takový delší klip.. No klip.. Je to téměř půlhodinka, takže si k tomu můžete dát dvojku nějakého dobrého francouzského vína.
Mimochodem, ochutnali jsme dva vzorky červeného, a pro naše chuťové buňky to byl opravdu balzám.

https://www.youtube.com/watch?v=80ZjPh-R4ms&t=6s

pondělí 29. května 2017

Ohlédnutí za ligovým fotbalovým ročníkem

Protože taková 14tihodinová cesta busem do Paříže je příšerná doba a nic na jejím neutíkání nezmění ani sledování tak zdlouhavého filmu, jako je Revenant, zkrátím si tu nudu několika řádky o právě skončeném ročníku nejvyšší české fotbalové ligy.
Letos jsem tento sportovní "klenot" zanedbával ještě více, než v letech předchozích a osobně byl v Teplicích jen dvakrát. A od takového dubna už jsem si neudělal čas ani na přenosy v telce. Hokejová konkurence v podobě play off u nás i v NHL a MS, běžecké tréninky a závody, a hlavně konečně teplé prosluněné víkendy vytěsnili českou fotbalovou "lahůdku" až na úplný okraj mého zájmu.
Mistrem je po dlouhých letech Slavia. Určitě zaslouženě, i když její cesta za titulem nebyla suverénním počinem bez otazníků. Poté, co se sešívaným hlavně příznivci jejího rivala posmívali za obstrukce během podzimního hledání nástupce za odvolaného Uhrina, si během působení Jaroslava Šilhavého dokázali Slávisti udržet až do finiše neporazitelnost. Za toto palec nahoru. To, že ale hra mnohdy nevypadala nijak valně, budiž zdviženým prstem hlavně před podzimním očekávaným pokusem projít do Ligy mistrů. Se současným kádrem to bude tvrdý oříšek a bylo by dobré zatím štědré čínské majitele ještě o nějakou tu investici do kádru poprosit. Zvláště, odchází-li po sezóně Antonín Barák..
Hlavně kvůli nevýraznému jarnímu hernímu projevu zůstala na druhém místě Viktoria Plzeň. Nepomohla jí ani celosvětová rarita v podobě odvolání kouče z prvního místa v tabulce. Po sezóně jí převezme starý známý Pavel Vrba (to zas bude vřelých rozhovorů s novináři!!), ale upřímně si myslím, že Plzeň potřebuje hlavně provětrat zkostnatělý kádr, kdy z některých letitých stálic už prostě lepší výkony nevypráská ani bičem.
Třetí Spartě už jsem se tu vynasmál dost, tak jí ušetřím a jenom napíšu, že budu držet palce, aby nový experiment se zahraničním koučem přinesl pozitivní výsledek. Ne proto, aby se Spartě dařilo (a všiví Sparťani vylezli z děr a začli se opět povyšovat nad zbytek světa), ale aby případný úspěch rozbořil ten alibistický mýtus, že trenér z ciziny je špatný nápad, protože "nerozumí specifickému českému prostředí" (což je jen kulantně pojmenovaná neochota víc trénovat a neflákat životosprávu) a mezi ním a hráči bude jazyková bariéra.. Jen do toho! Přeci by sparťanské hvězdičky taky rády jednou za lepšími penízky do lepších lig, ne? Tak se jim nějaké to anglické slovo bude hodit. A alespoň je třeba konečně někdo nebude chválit jen za to, že si odvedly ten "český standard" v našem tempíčku.
Co mě mrzí, je poslední zápas Teplic a nedotažená jarní jízda do případných pohárů. Doufám, že to klubové vedení nakopne a před příští sezónou jako tradičně nekývnou na většinu nabídek na prodej svých nejlepších hráčů. A zkusí vyhlásit útok na poháry už před začátkem soutěže.
Na opačném pólu tabulky skončily týmy Příbrami a Hradce. Pád Starkova bezdiváckého impéria oslavuje skoro každý napříč Českou republikou. Teď by si ještě všichni přáli vidět Jarouše za katrem, stejně jako to snad čeká jeho věrného kamaráda a dalšího podvodníka, Peltu. Mimochodem - sedí už? A kde? Nebo je volný a dopadne to s ním jako s Rathem a ještě za 6 let nebude odsouzen?

sobota 27. května 2017

Bonjour Roland Garros

Dnes vypukne v Paříži druhý letošní grandslamový tenisový mumraj - Roland Garros. A letos bude tento turnaj ozdoben návštěvou mojí maličkosti! Poprvé v životě se podívám na tenisový grandslam osobně. Těším se neskutečně!!! :D
Je k neuvěření, že jsem vlastně až do letošního května nikdy v životě nebyl na žádném tenisovém zápase. Za různými sporty už jsem se vydal mnohokrát, ale až pražské J&T Banka Open bylo letos mojí premiérou. A na první moment nezapomenu. Jak jsem dosedl na montovanou tribunu na pražské Spartě ke čtvrtfinále Barthelová - Giorgiová, a když jsem viděl ze strany naživo první ženské podání, tak jsem do toho tenisového ticha nehlídaně vyhrkl: "Ty kráááávo, to jsou ráány!!!", až mě má drahá musela krotit, ať nejsem jak malé dítě na kolotoči. A to byly jenom ženy, nedovedu si představit, jak musí v reálu vypadat mužský tenis.
S mojí drahou máme lístky na úterý a středu první týden, tedy na první dvě kola. V úterý na venkovní kurty a ve středu na ten hlavní, kurt Philippa Chatriera. Má milá má hlavní cíl - vidět Nadala bez trička (když se bude převlékat), já jsem trošku "skromnější" a chtěl bych vidět co nejvíc hráčů v akci a doufám, že budeme mít možnost navštívit české hráče. Muže máme v pavouku jen dva, Berdycha a Veselého, žen sedm, tak tady je ta šance mnohem větší, i když jsou všechny nahňácané na jedné straně pavouka. Milé překvapení je účast Petry Kvitové, jejíž pořezanou ruku dokázali dát lékaři do kupy rychleji, než se čekalo. Moc toho od ní asi čekat nemůžeme (na kurt jde již dnes od 11:00), ale bylo by super, kdyby se jí povedlo přejít alespoň nějaké to kolo.
Tak nám držte palce, ať hlavně NEPRŠÍ.. Zastaralý areál na pokraji Boulognského lesíka totiž na ani jednom kurtu nedisponuje střechou a vstupné se po propršených dnech nevrací...


pondělí 22. května 2017

Zlatí Švédi, zlatí Češi už jen na nahrávkách, "asi" rozhodnutý prales a můj nový běžecký osobák

Mistrem světa v ledním hokeji pro rok 2017 je Švédsko. Raduje se znovu po čtyřech letech. Kanada po strhujícím boji, který vyvrcholil poprvé až samostatnými nájezdy, na zlatý hattrick nedosáhla.
Kdo viděl finále, musí mi dát za pravdu, že to byla nádhera. Přesně, jak to řekli komentátoři - jako hokej v NHL, ale na širokém ledě. Jak jsem si ve skupině zoufal, že když jsem koukal na ranní záznam ze Stanley Cupu, a potom jsem přepnul na MS, bylo to jak ve zpomaleném filmu, tak tentokrát to byla pastva pro oči. Padly sice jen dva góly na obou stranách, ale hlavně dílem výtečných výkonů Pickarda s Lundqvistem.
No, marná sláva.. Zkuste si představit, jak by asi vypadalo finále, kdyby v něm hráli Češi.. Ne, v současné době jsme opravdu míle vzdáleni světové hokejové špičce a jsem rok od roku šťastnější, že jsem mohl zlatou generaci zažít. Naši synové či vnukové nejspíš budou na naše: "Tenkrát jsme hráli o medaile každý rok..." reagovat s takovým tím rezignovaným a polootráveným ksichtem, jakým "obšťastňováváme" naše rodiče a prarodiče my, když spílají: "Jo, to tenkrát chutnaly buřty jako buřty a za dvacku jsme si mohli dát deset piv a koupit cigára.." Nevěřím, že se v současném přístupu mladé generace ke sportu něco změní a stejně tak pochybuju, že se přestanou protěžovat synáčci movitějších rodičů. Nezapomeňte si všechny ty nahrávky z vítězných mistrovství a z Nagana schovat!!!!

Český fotbalový prales pozná svého krále opravdu až po posledním kole. Slavie vede před Plzní o bod, a jelikož ani jeden z adeptů na titul nehraje proti týmu, který body potřebuje, moc nevěřím tomu, že jeden z nich ztratí. Tím by titul putoval do Edenu. Stejně tak, ač fanoušek Teplic, nevěřím, že Boleslav klopýtne v Liberci (jelikož mu taky o nic nejde), a tak nakonec žlutomodří na poháry nedosáhnou. Naše liga má prostě svoje specifika. A jedním z nich je, že poslední kola vždy vítězí ti, kteří to potřebují :D :D

Ještě se pochlubím se svým posledním běžeckým výkonem. 14 dní po maratonu jsem si střihl svůj čtvrtý RunCzech půlmaraton (celkově pátý soutěžní) a poprvé jsem se dostal pod hranici 1:45, konkrétně o 30 vteřin. Ta pětihodinová pražská bolest už odezněla. A teď jsem z ní těžil, protože jsem se poprvé přistihl, že se těším, jak ten závod bude krátký!! :D Udržel jsem tempo těsně pod 5 minut na 1 km až do konce závodu. A to i přesto, že jsem zase poznal nový druh nepříjemnosti. Tentokráte to byl ten pocit, že potřebujete na onu místnost, ale když tam sednete, vydá vaše pozadí maximálně ostudný zvuk a trošku toho řidčího, co vaše střeva nabízí. A jen natáhnete kalhoty, ten pocit se vrátí. Naštěstí jsem i se všemi zaťatými svaly kolem sedacího ústrojí, které tím nezvykle bolely už od začátku, vydržel až do cíle s plánovanou rychlostí! :) Video ze závodu ZDE

čtvrtek 18. května 2017

Konec cesty za medailí.. Opět..

Vlaječky z aut dolů, pěkně si nadělejme zpět ty mínusové hodiny, které nám naskákaly brzkými odchody kvůli českým hokejovým zápasům, vykliďme parky a náměstí, kde jsme se chystali instalovat obrazovky na případné finále, a pokračujme ve svých poklidných životech občas protkanými nadáváním na počasí, politiku a uprchlíky. Cesta hokejistů s českým znakem na prsou za medailí z mistrovství světa končí i letos v prvním kole play off, tedy ve čtvrtfinále.
Překvapení se nekonalo. Zápas vlastně jen vtěsnal do šedesáti minut všechny aspekty naší hry, kterou jsme mohli sledovat ve skupinových bojích. V první třetině aktivní hra s neschopností zakončit téměř do prázdné brány, poté první vážnější šance soupeře a hned dvougólové manko, a po zbytek zápasu snaha a bojovnost, leč marná a bez gólového úspěchu. Troufám si říct, že právě v té nejlepší pasáži, tedy v prvních minutách celého včerejšího zápasu, Češi o šanci na postup přišli. Rusové, jak trefně poznamenali komentátoři zápasu, byli tou dobou ještě myšlenkami někde na nádraží v Kolíně, naši je pěkně přitlačili, ale celoturnajová bolest s neschopností pořádně vystřelit jim žádný efekt v podobě případného vedení nepřinesla. Pak se soupeř vzpamatoval, a od druhé třetiny si tak nějak v poklidu hlídal naše občasné nájezdy před bránu a nulu na kontě obdržených gólů. Asi tak od páté minuty druhé třetiny jsem byl vnitřně na sto procent přesvědčen, že sobotní rozpolcení, kdy poběžím karlovarský půlmaraton, a zároveň budeme případně bojovat o postup do finále, mě nečeká.
Ve skupině toporní Finové dokázali zaskočit USA a protože ve večerních zápasech překvapení nepřišlo, čeká nás víceméně tradiční každoroční semifinálové složení. Švédsko, Finsko, Kanada, Rusko. Teď už je mi upřímně jedno, kdo to vyhraje, samozřejmě hlavně ať to nejsou Rusáci :D
Ještě se krátce vrátím k našemu vystoupení a především k nevalné produktivitě, která nás během turnaje pronásledovala. Já, který jsem nikdy v hokejové výstroji nestál, rozhodně nebudu nikoho kritizovat, jako ty tisícovky chytrolínů od piv v hospodách, že "za ty prachy uměj h...." a podobně. Ale fakt by mě zajímalo, jak velký rozdíl může být v tom, když někdo nastupuje celou sezónu na užším kluzišti, a potom přijede do Evropy na to "letiště", jak tomu obvykle hráči z NHL říkají. Zatímco u Kanaďanů mám pocit, že když přijedou na MS, mají najednou na všechno víc místa a jejich hra působí naprosto bezstarostně a jakoby pro ně byla mnohem lehčí, u většiny českých hráčů, kteří ze zámoří přijedou, se několik posledních let nemůžu zbavit dojmu, že během MS jsou jen svým stínem oproti tomu, co předvádí v zámoří. Letošní resumé čtyř útočníků z NHL (Pastrňák, Plekanec, Voráček, Sobotka) během osmi zápasů světového šampionátu jsou 2 góly!! Podobně tomu bylo i v předchozích sezónách (samozřejmě vyjma boha s číslem 68, který ozdobil pražský šampionát svými šesti zásahy). A přitom Pasta a Voras patřili k lídrům kanadského bodování a nastříleli v součtu kolem 50ti gólů. Kdysi byl Vrbata kritizován, když na MS nepřijel a řekl, že na širším kluzišti by byl poloviční a moc by týmu neprospěl. Asi věděl, proč to říká.. Za posledních několik let jsme v žádném jiném borci, který po konci sezony v NHL přijel pomoci k medaili, než v Jágrovi, toho obávaného kanonýra a rozdílového hráče nenašli.
Ve vyřazovací fázi posledních čtyř MS odehráli naši hokejisté 8 zápasů a z toho 5x vyšli gólově naprázdno... České čekání na medaili trvá již 5. rok. A počet mezinárodních turnajů bez medaile, když připočítáme exhibici zvanou Světový pohár a poslední olympijské hry, se vyšplhal už na číslo 7.
Příští sezónu bude právě kvůli bojům pod pěti kruhy hned dvojí šance tuhle šňůru utnout. Už aby to bylo!!!!!!

středa 17. května 2017

Předčtvrtfinálový hokejový blog

MS v hokeji sice už trvá téměř dva týdny a když se hrály první duely, skoro venku sněžilo a teď je na kraťasy, ale teprve zítra vlastně "opravdu" začne. Přiznám se, že jsem u toho nakonec seděl poměrně často a nejvíc mě bavily zápasy, jako byl například ten Lotyšů s Němci o přímý postup. Vzájemné souboje týmů, které nebyly jasnými favority na čtvrtfinále, byly nejvyrovnanější a měly největší náboj. Naproti tomu, když hráli například Rusáci s Dánskem, nekoukal jsem. Ty dardy mě nebavily.
Největší deprese asi zavládla na Slovensku, protože naši "bratia" se svojí výkonností dostávají rok od roku níž a už jim reálně hrozí, že budou bojovat každoročně o záchranu. Všude se psalo, že se na ně vykašlali hráči z NHL, ale... Kolik jich tam v současnosti hraje? Dohromady 11, s tím, že více než polovinu zápasů odehrálo pouze 5 borců. V Česku jsme si poslední dobou pořád zoufali, jak náš hokej upadá (což samozřejmě nepopírám), ale to, kam se dostal ten slovenský, to je teprve tragédie.. A nestačil jsem se divit, kolik Slováků si v různých diskuzích přálo sestup, aby se zodpovědné osoby napříč všemi kategoriemi probrali ze spánku, který trvá od té doby, co v roce 2002 dosáhli na titul.
No a co naši chlapci?
Zarytí optimisté by to viděli asi takto: "Bojujeme, předvedli jsme famózní obrat proti Finům, vytvořili jsme si spousty šancí, i v zápase s Kanadou, chybí nám v zakončení trochu klidu a štěstí, ale když se to proti Rusům sejde, můžeme je porazit. Francouz chytá v dobré formě, a máme vyrovnané útoky, z nichž každý může rozhodnout."
Nenapravitelní remcalové a pesimisti by to zase asi shrnuli následujícími větami: "Hrajeme tragicky, vyhráli jsme s jistotou jenom nad Slovincema, Běloruskem a Francií, nikoho silnějšího jsme nepřehráli, pořádně nevystřelíme, naše největší hvězdy v prvních dvou lajnách nebodují, nikoho nepřehrávají a porazili nás Švýcaři, kteří šetřili 5 hráčů.. Do toho Mrázek dostane góla skoro z každé střely a dokonce i z těch, co jdou mimo bránu.."
Nepatřím do ani jedné skupiny, ale jedno je fakt - favoritem proti Rusákům rozhodně nebudeme. Opravdu by se muselo sejít úplně všechno, abychom si zahráli o medaile. Ale je to jeden zápas, může se stát cokoliv, a třeba (ač by mě to překvapilo) se nám ty Rusáky třeba nějak povede zaskočit..
Dál pro mě největším favoritem zůstává Kanada, a pokud nepodlehnou lákadlům pařížských uliček (a prohraný zápas se Švýcary pro ně snad byl dostatečným varováním, aby si nějaké ty večerní dýchánky dopřáli až po turnaji), měli by dokonat zlatý hattrick. Nebezpeční budou ale i Rusáci, Amerika a Švédi. Osobně mi ta německá skupina s těmito třemi týmy přišla na mnohem vyšší úrovni, než ta "naše" pařížská. Dál předvídat nebudu, to mi nikdy nešlo, a předpokládám, že se to v tipovačce nakonec potvrdí a z prvního místa před finálovými dny spadnu..
Držte zítra palce. S Rusáky máme v tomto tisíciletí čtvrtfinálovou bilanci 2:3, ale naposledy jsme se s nimi v této fázi setkali před deseti lety. Celkově to máme od roku 2001 na velkých turnajích ve čtvrtfinále přesně 10:10, tak ať se to zítra překlopí na tu pozitivní stranu :) Pro odlehčení je tu malý přehled našich čtvrtfinálových výsledků v oněch zmíněných 20ti posledních případech.
A mé ojedinělé tabulky všech týmů s jejich body potom pro pobavení najdete zde: MS v hokeji 2017:)


úterý 9. května 2017

O prvních dnech MS v hokeji a o tom, že radost z Peltova zadržení může rychle vyprchat..

Jak se vám zatím líbí výkony našeho národního týmu?
Myslím, že stejně jako loni si nemůžeme být před žádným zápasem jisti, jak vlastně "naši" chlapci zahrají. Včerejší zápas s Finy to jasně demonstroval. Od totálního zmaru v první třetině až po euforický konec, kdy Robert Záruba málem zrušil komentátorské stanoviště. (Róóóóbin Hááánzl!!! Chezaaaaa!!!!) Je vlastně zbytečné se v těchto skupinových duelech nějak zvláště stresovat. Já jsem například včera v 50. minutě usnul a najednou mě má drahá budí, že je prodloužení... Skupinu stejně nevyhrajeme (protože je v ní Kanada) a tudíž beztak narazíme buď na Rusáky, Švédy nebo USA. A tam to bude pade na pade. A buď budeme smutnit, nebo prožijeme hezký víkend s boji o medaile.
Musím říct, že mi MS zatím spíš připomíná nějaké exhibiční turnaje tipu utkání hvězd. Spousta branek, někdy to vypadá, že se favorité ani nezapotí... A Kanada, u té mám pocit, že kdyby jim někdo (i v tom utkání s Čechy) řekl, že dnes musí vyhrát o šest, tak jenom přepnou na vyšší level, a po dvou třetinách mají splněno. Před turnajem jsem si říkal, že do třetice už zlato přeci nevyhrají, ale zatím připomínají svojí hrou výběry z předchozích dvou let, kdy téměř nemělo cenu ani proti nim nastupovat a soukat se do výstroje.. Ale třeba na ně přijde den blbec a někdo je nachytá.
Čeští novináři se před mistrovstvím snažili mysl tuzemských fanoušků naladit na co nejveselejší notu. Pokud bychom turnaj přeci jenom vyhráli, jak se často v hokejových sloupcích objevovalo, byl bych velice překvapen. Naše zápasy mě hrozně baví, ale připadá mi, že jednak málo střílíme, a když už, tak nám strašně trvá, než si puk připravíme. A marně vzpomínám na doby, kdy váleli v brankovišti v Naganu Hašan, při zlatém hattricku Hnilička či při posledním triumfu Tomáš Vokoun. To jsem byl i při nájezdu soupeře dva na jednoho v absolutním klidu, protože: "stejně vás vychytá!" Letos, marná sláva, trnu při každé střele. Francouz dostal góla od Bělorusů snad z druhé střely, a včera Mrázek, ač to byly takové divné góly, mi tedy moc jistý nepřipadal. Puky mu vypadávaly i v dalších třetinách a na celkové statistiky našich brankařů jsem se radši ani nedíval, protože předpokládám, že bych je našel až na chvostu statistické listiny. Alespoň jednou bych chtěl, abychom měli nějakého lídra kanadského bodování, co bude v turnaji pálit gól za gólem.. Ale to ani letos nevyjde, takový Rusák Panarin už má 9 bodů, zatímco náš nejproduktivnější hráč Jakub Voráček měl po zápase hned v první třetině.. Měl by být OK, což je velmi důležitá zpráva.
Schválně - kvízová otázka: Kdy naposledy jsme měli nejproduktivnějšího hráče turnaje?
Jojo - je to už 20 let!! To exceloval mezi Paterou a Procházkou na svém jediném mistrovství světa v kariéře Vladimír Vůjtek. Od té doby žádný Čech tento kousek nenapodobil. Ale to turnaj nakonec nerozhoduje. Takže jestli bude mít náš nejlepší hráč trapných 6 bodů, ale bude to stačit na finále, beru to všema deseti.

Ještě se zastavím v pralese, v tom českém, fotbalovém, z něhož k nám doletěla pro celý národ potěšující zpráva! Miroslav Pelta je ve vazbě a je vyšetřován za manipulování s dotacemi. Všichni fanoušci od Sparťanů, přes Slávisty, klokany a Baníkovce jsou najednou na jedné lodi. Šťastní, že boží mlýny melou.. Já bych ten optimismus mírnil. Jednak má Pelta dlouhé lokty a když si uvědomíme, že ani dopadení se sedmi miliony úplatků v krabici stále nedostalo Davida Ratha za mříže, nedělal bych si iluze, že Mirek dopadne špatně. Co je však ještě horší zpráva, že o kandidatuře na předsedu svazu při případné Peltově rezignaci uvažuje daleko větší "zmrd" (pardon za to slovo, všem se omlouvám, ale strašně dlouho jsem přemýšlel, jaké použít, a žádné slušné podobného významu čeština nenabízí..), a to Berbr. Zákulisí českého fotbalu by tak nadále zůstalo jako předloha pro ty nejodpornější mafiánské filmy...

neděle 7. května 2017

Můj první maraton

Dnes byl ten velký den, kdy jsem měl naplánováno, že přijdu v Praze o maratonské panictví. Chtěl jsem si to prostě zkusit, protože člověk nikdy neví, jak dlouho mu bude zdraví sloužit, a po třech běžeckých sezonách, zakončených půlmaratony, jsem se na Nový rok rozhodl, že to letos zkusím.
Nebudu tu opakovat moje stokrát omílané nářky na neschopnost přestát jarní měsíce bez zánětů průdušek a nosohltanu, shrnu to do krátké věty - příprava byla těmito "bolístkami" protkaná téměř celou dobu a stála za pí.... Přesně takovýhle duben, jako byl letos (tedy evergreen v podobě větru, 4 stupnů a deště) jsem opravdu nepotřeboval. Ale ač denně na pochybách, startu jsem se nakonec dočkal.
A abych vás, mé drahé přátele, o tenhle zážitek neochudil, přiblížím Vám teď, jak to asi probíhá, když poprvé v životě absolvujete takovouhle pálku. Času na všemožné myšlenky máte tolik, že se někdy opravdu bavíte sami sebou.

Na startu jsem byl až v koridoru L, ale jelikož mým jediným cílem bylo závod doběhnout, bylo mi úplně jedno, že startovní branou probíhám až 10 minut po afrických šampionech, kteří tou dobou již polykali tak čtvrtý kilometr. Uklidnilo mě, že limit na dosažení cíle byl 7 hodin. Říkal jsem si, že 20 km desetikilometrovou rychlostí vydržím, a zbytek můžu dojít. Průměrná rychlost chůze je 5 km, takže bych měl celkový průměr 7,5 km na hodinu, a to se vejdu možná i pod šest hodin :D :D

3 km - dobíhám na Karlově mostě Táňu s Jirkou, mám ještě spoustu energie na p...viny, dělám si selfie, fotím vodu a přijde mi, že současným tempem 6 minut na 1 km běžím tak na 50 % svých možností. Tohle přeci 4 hodiny vydržim, vždyť se skoro ploužím.

4 km - mám hlad! Jakto? Vždyť jsem tak hezky snídal, rýži s kuřetem, jedl energetické tyčinky. No jak vydržím o hladu další čtyři hodiny?? 

10 km - mám je za hodinu, držím tempo 6 minut na 1 km a je mi hej. Je krásně, není ani zima, ani vedro, kochám se krásnými pražskými uličkami, Vltavou, koukám holkám před sebou na zadky a říkám si, jaká je to běhání nádhera.

12 km - má drahá poprvé u trati. Musím říct, že vidět během takovéhohle závodu blízkou osobu u trati je vždycky strašně potěšující. Informuju jí: "Zatim dobrý" a probíhám místem startu a budoucího cíle, Staromákem. No, tak za 30 km tu budu znovu, snad...

14 km - na zahrádkách kolem Prašné brány tolik lidí s pivkama!! No ne, že bych si jedno nedal!!

17 km - sbíhá se pod Vyšehrad a směrem pod Nuselák. Začínají mě nepříjmně bolet nohy. No, docela brzo...

18 km - slunce.. A s ním vedro! Teď ne! Zalez. Mělo jsi nás obšťastňovat předchozí 3 týdny, místo toho jsi bylo schované, tak teď táhni.. 

20 km - bohužel, bolest nohou se nezmirňuje a začínám zpomalovat. V předzávodních myšlenkách jsem doufal, že na 20. kilometru mi bude ještě dobře, ale už asi čtvrt hodiny tomu tak není, a Sportstracker, který předbíhá reálnou vzdálenost touhle dobou už o nějakých 400 metrů, mi hlásí, že mám poslední km za 6:19. 

22 km - trať je teď na jednom z nejhorších míst - dlouhatánská rovina kolem kolejí do Podolí, kde míjíte běžce, kteří běží nějakých 3 km před vámi / za vámi. Vypadá to, že ta obrátka snad nepřijde... Krize pokračuje a začínám si poprvé nadávat, že mě kdy vůbec napadlo, chtít běžet takovouhle dálavu.. Lupnu do sebe první Carbosnack a doufám, že aspoň placebo efekt mi na chvilku trošku uleví.

25 km - dva kiláčky se mi běželo přeci jen trošku líp, ale vrátilo se to do starých kolejí, a nohy bolí čím dál víc. Poprvé koketuju s myšlenkou zabalit to včas, než se trápit další 2 hodiny, a pak někde exnout.. Na Palackého mostě, krátce po odporném výšlapu (kterého byste si během chůze ani nevšimli :D), na mě podruhé čeká má drahá s Kamilem. Zastavuju se u nich, a přemýšlím, že tam už zůstanu. "To dáš!!" "Tvl ještě 17 kilometrů a už je mi blbě!!" Navíc mě dost trápí ledové ionťáky během trati. Mám žízeň, chuť na sladké pití, ale můj krk nenávidí nic ledového, takže na občerstvovačkách dost trpím.

27 km - poprvé chvilku jdu. Takhle brzy.. No, to jsem zvědav jak dlouho ještě vydržím.. A je mi opravdu zle.. Zase si nadávám za ten blbý nápad na Nový rok, běžet tohle peklo.. Časy, co mi hlásí Sportstracker, už nevnímám, už sklouzly k 7 min. za 1 km, teď už není vůbec důležité, jak běžím.. No.. I když.. Značně se prodlužuje doba mezi jednotlivými kilometrovníky a opravdu to neutíká.. Pomalu si to propočítávám.. No, touhle rychlostí mě čekají ještě 2 hodiny.. Asi se na to vykašlu!

29 km - míjíme závodníky o tři km zpátky. Spousta z nich jde, spousta se prapodivně bolestivě kroutí. Když je tak sleduju, vybaví se mi slogan, který je na stránkách a billboardech RunCzechu, tedy hlavního pořadatele maratonu. "All runners are beautiful!" Začnu se nehorázně smát, protože teď rozhodně "beautiful nejsou!!" Pak se podívám do siluety, kterou vrhá můj stín, jak je pokroucená a vypadá opravdu komicky, a musím se smát znovu. No já jsem všechno, jen ne "beautiful" :D

30 km - selfíčko u 30. kilometrovníku. Mobil stávkuje, takže si půlminutky postojím, než se vzpamatuje.. Až to se mnou sekne, bude to poslední fotka v galerii telefonu, tak alespoň bude vidět, kam až jsem uběhl.

32 km - už jenom deset!! Krize zůstává stejná, nezhoršuje se, asi potřetí chvilku jdu. Propočítávám, jak dlouho mi ještě zbývá, když už běžím pomaleji, než 7 min. za km. No, ještě minimálně hodinu, dvacet.. Tvl, to je ještě doba!!! Už nechci!!! Kolena už mám v jednom ohni, do toho cítím záda, kyčle, pálí mě na tříslech... A zase ty výčitky za ten debilní nápad s maratonem..

34 km - čas na druhý Carbosnack. Nejde mi otevřít, žebrám u občerstvovačky, aby mi ho někdo otevřel nůžkami, nikdo nemá.. Tak jej zuřivě trhám zubama, nakonec asi po půl minutě úspěšně, beru si pití, a doufám, že se mi trošku uleví jako po tom prvním. Bohužel teď už ne.. 

35 km - za minutu poběžím už 4 hodiny.. Napadá mě, že jsem si vlastně touhle vzdáleností zaběhl osobák! A taky jsem si uvědomil, že Keňani s Etiopanama už jsou v cíli skoro dvě hodiny!!! Hajzlové!! Ale už jenom 7 km. Teď už jsem rozhodnutý, že to nevzdám. I kdybych měl těch 7 km dojít!!

37 km - rozhlížím se kolem sebe. Skoro jediný běžím!! :D :D Opravdu, většina lidí na této vzdálenosti už častěji jde, než běží. Ještě také chvíli jdu a říkám si, že je to naposled, teď už to do cíle vydržím během!! Přede mnou krásný zadek, ale na to teď naprosto nemám pomyšlení. Koukám dál do země, to je mi nejmíň blbě :D :D Ale blíží se to!!!

39 km - je mi líp, než na 25. km. Krize je stále stejná (jsem potěšen a překvapen, že už se vlastně nezhoršuje, jen prostě trvá již třetí hodinu), už jsem si na ní asi zvykl, nebo nevím co.. Ale cíl se blíží, takže mě začíná ovládat pocit euforie. Trošku se mi hrnou slzy do očí, když si pomyslím, že teď už mě nic nezastaví. A nakopává mě to na posledních 20 minut!

41 km - naposledy u trati má drahá, pumpuju a řvu směrem k ní: "Mam to! Yes!!"

cíl - cílová rovinka je neskutečně dlouhá, ale chce se mi brečet radostí, protože kvůli tomuhle momentu jsem byl na zbytek světa poslední dva měsíce protivný, a teď jsem tady. Na Staromáku, v cíli svého prvního (no a dnes jsem přesvědčen, že posledního) maratonu! Chce se mi zvedat ruce k nebi, ale přeci jen je u cíle tolik diváků, že si připadám trapně, skoro tři hodiny po Afričanech :D, takže jenom řvu, bouchám se do prsou a v čase 4:40:33 dobíhám do cíle.

Po doběhu je mi chvíli blbě, ale pak se to uklidní. Euforie je obrovská. Teď už si až do 70ti let můžu řikat "maratonec". A děkuju v duchu hlavně své milé, že vydržela ty moje dva měsíce fňukání z bolístek krku a plic a z toho, jak se mi špatně běhá. 
Máte-li rádi sebetrýzeň, a opravdu hodně dlouhou, je tahle trať přímo pro vás. Jste-li ale trošku normální, tohle martyrium si odpusťte :D :D Teď jsem ještě stále plný dojmů, ale obávám se příštích několika dnů.. Ne, abyste se mi, až mě uvidíte se hýbat, smáli! A rozhodně se mě neptejte, proč chodím, jako kdybych měl v kalhotech naděláno :D I když.. Mě nenaserete! Já jsem totiž MARATONEC :P :P