pondělí 11. prosince 2017

Nečekaný házenkářský zážitek

Toho bych se nikdy nenadál, že v prosinci, tedy v měsíci, kdy mnohdy rozhodujícími zápasy finišují Liga mistrů a Evropská liga ve fotbale, a kdy startují světové poháry v zimních sportech, včetně poslední dobou toliko úspěšného biatlonu, mi neemotivnější zážitek přinese - házená..
Kdo netuší a nesleduje (a že vás je určitě většina) - včera české házenkářky postoupily poprvé v historii samostatné České republiky do čtvrtfinále MS. No a? Dobrá.. Tak od začátku. V šestičlenné skupině patřily ke kandidátkám na poslední dvě nepostupová místa, ale prvními dvěma výhrami si ten překvapivý postup dokázaly zajistit. Poté očekávaně nestačily na severské favoritky ze Švédska a Norska a v těsné koncovce ani na Maďarky. Do vyřazovacích bojů se probojovaly až ze čtvrtého místa, jako jediné se záporným skóre (nutno říct, že ze suverénně nejtěžší skupiny) a tak je v osmifinále čekal vítěz jiné skupiny. Rumunky, obhájkyně bronzu. A tým, mající ve svém středu Cristinu Neagu, tedy trojnásobnou nejlepší hráčku světa a střelkyni, která je schopná rozhodnout zápas úplně sama.
Nebojte se, není to další ze studnice informací, kterými mám zaplněnou hlavu místo mnohem důležitějších věcí, tohle jsem si přečetl až včera před zápasem. ;) Jinak jsem jí, stejně jako žádnou českou hráčku před turnajem, vůbec neznal. Házená mě vždycky hrozně baví na Olympiádě a tam jí sleduju nejraději ze všech kolektivních sportů, ale jinak si jí pouštím právě pouze během občasných účastí českých předem za outsidery považovaných národních týmů na šampionátech. Ať už jde o muže či ženy. A vždy lituju, že je na okraji zájmu, protože mě většinou docela chytne. Pak turnaje skončí, a zapomenu, že existuje..
Ale zpět k česko-rumunskému osmifinále. Holky se do stavu 9:9 držely a Neagu (a to jsem si říkal: "přece sama nemůže rozhodnout zápas..") měla na svědomí snad 7 z těch devíti gólů. Přišla slabší pasáž a Rumunky utekly jeden čas až o pět branek. Náskok Češky trochu snížily, ale stále se držel na dvou až třech brankách. Poprvé vyrovnaly asi 10 minut před koncem, a teprve když zbývala asi minuta a půl do naplnění šedesáti minut hry, dostaly se prvně do vedení. Nechaly si dát branku, pak proměnily sedmičku, a 11 vteřin před koncem, taky ze sedmimetrového hodu (pro úplné blby - to je asi jako ve fotbale penalta) Rumunky vyrovnaly. Vzhledem k tomu, že naše děvčata odehrála tak 50 minut zápasu téměř bez střídání, tak se jevilo prodloužení jako dost nechtěný časový přídavek, ve kterém by mohly dojít síly. Trenér Bašný (kterého jsem poprvé viděl až minulý týden, a hned jej mikrofon, jenž během oddechových časů režisér strká do chumlu hráček, usvědčil, jak po příšerném začátku, tuším 2:6, proti Polkám hned první větou hřímá: "No to si děláte prdel??" :D) si vzal oddechový čas a vymyslel závěrečnou akci, kterou nakonec z křídla vteřinu před koncem zakončila Hrbková. Rumunky (to bych nečekal, že budou mít hezčí holky než my, včetně asi tří přírodních blondýn!!) už neměly čas na odpověď a v slzách naprosto šokované na turnaji skončily. Během zápasu jsem se přistihl (a matně si vybavuju, jak na mě "neřvi" párkrát promluvila i má drahá polovička), že mi to pěkně zvedá adrenalin.
Paráda!
Ve čtvrtfinále číhá další těžký kalibr, Holanďanky. Když už si Češky dokázaly poradit s Rumunkami, tak se bát nemusí nikoho. Favoritky zase nebudou, ale mnohdy nabyté sebevědomí z nečekaných vítězství může udělat divy.
Vzhledem k výkonům některých zatím věkově dost mladých hráček (Jeřábková - z té roste nejspíš budoucí světová hvězda) by se v příštích letech mohla česká házená stát podobným (byť jen krátkodobým) fenoménem, jako třeba basketbalistky během stříbrných časů, vrcholících nádherným domácím světovým šampionátem v Karlových Varech. Pamatujete? To by byla nádhera! A český kolektivní sport by to potřeboval jako sůl.

neděle 3. prosince 2017

Los MS, biatlonový pesimismus, neuvěřitelná Ester a Andrea Forever!!!!!!

Víkend byl na sportovní události poměrně bohatý, tak si je pojďme krátce shrnout.

Nejdůležitější událostí (alespoň pro mě, maniaka na velké fotbalové šampionáty) byl los mistrovství světa. Ten se uskuteční v Rusku příští léto, přesně od 14. června do 15. července. Při už notorické neúčasti českého týmu mohl našinec jen neutrálně přihlížet a přát si alespoň nějakou tu nabitou  skupinu, kterou pak tradičně budeme nazývat „skupinou smrti“. Žádná taková během losování nevznikla. I tak ale budou zajímavá utkání, například hned druhý den turnaje pyrenejské derby Španělsko : Portugalsko. Nejbizardnější je asi fakt, že úplně úvodním zápasem, který celý turnaj otevře, bude souboj Rusů se Saúdskou Arábií. Tedy dvou nejníže postavených týmů v současném žebříčku FIFA. Proč nejbizardnější? Protože právě úvodní utkání, i vzhledem k oficiálnímu zahajovacímu ceremoniálu, bývá dvakrát dražší, než všechny ostatní zápasy ve skupinách. Na ten bych fakt nešel :D
Zde vám přikládám na odlehčení bilanci všech 32 týmů. Kolikrát se v minulosti zúčastnili závěrečných turnajů a kolik let uplynulo od jejich poslední účasti. Ze statistik vyplývá, že 20 týmů, tedy skoro dvě třetiny, jsme mohli vidět i na předchozím mistrovství. A že přivítáme dva úplné nováčky.

Rozložení skupin
Rozložení skupin

Počet předchozích účastí
Počet předchozích účastí

Počet let od předchozí účasti
Počet let od poslední účasti

Naplno se rozjely všechny možné světové poháry v zimních sportech. První biatlonový blok, tedy tradiční švédský Östersund (fuj, 11 hodin – tma, 13 hodin – pološero, 15 hodin – tma, zbytek dne – tma….), nepřinesl moc pozitivních vyhlídek pro poslední dobou zhýčkané české fandy. Gábina nezávodí, a zbytek biatlonistů zatím končil hluboko mezi poraženými. Snad je to jen tím, že se snaží načasovat formu až na únor. Pokud mám mluvit za sebe, já jsem ohledně Gabči dost pesimista. Nevím proč, ale ta záhadnost a nečitelnost jejích problémů mi spíš evokuje vzpomínky na návraty Tomáše Rosického. „Nespecifikovatelné zranění“, „těžko odhadovat dobu návratu“, „cca za dva měsíce“, „Tomáš stále netrénuje“, „tuto sezónu už nestihne“, a potom z toho byly pauzy delší než rok.. Snad se to nevyplní, ale fakt mi to tohle připomíná. Zlatá zlomená noha. Tam víte alespoň termín. Takový Hirscher (pro analfabety – několikanásobný vítěz světového poháru v alpském lyžování a vítěz včerejšího obřího slalomu ve Vailu) si zlomil nohu v srpnu a už na začátku prosince opět drtí konkurenci..
Když už jsem u toho sjezdového lyžování, nemohu nezmínit Ester Ledeckou. V sobotu mě svým sedmým místem ve sjezdu ohromila. V disciplíně, ve které žádní Češi téměř nikdy nestartovali, a pokud (Ondra Bank), tak bez reálných vyhlídek na přední umístění. A najednou tu máme snowboardovou závodnici, která si to prostě druhou sezónu za sebou zkouší, a je tři desetiny od pódia. To je prostě naprosto neuvěřitelná záležitost. U nás v Čechách si tuhle ojedinělou a výjimečnou situaci ani tak dobře neuvědomujeme. Ale v Rakousku jsou z tohoto faktu opravdu u vytržení. Jen škoda, že v Koreji během olympiády se sjezd koná jen den před kvalifikací paralelního slalomu ve snowboardu, takže se jej Ledecká nezúčastní..

Oba víkendové dny jsem nevynechal první dvě utkání českých házenkářek na probíhajícím mistrovství světa. A vida – ač outsiderky, zatím mají dvě výhry a reálně se přiblížily postupu. Stačí ve zbývajících třech utkáních ještě jedno překvapení (na úkor Švédek, Norek nebo Maďarek), a je to! Pěkně holky!

V neděli se uzavřela posledním utkáním i podzimní část české fotbalové ligy. Utkání Sparty s Boleslaví navždy vejde do historie jako první, v němž bylo použito video. Sparta zvítězila 3:0. A já doufám, že toto hladké vítězství přesvědčilo sparťanské vedení, aby ponechalo na lavičce mistra rozhovorů o tvrdé práci a vizionáře, který Spartičce sluší – Andreu Stramaccioniho. Je to ta nejlepší reklama na český fotbal, jinak nezajímavý produkt. Ano, uznávám, stojí více peněz, než jsme byli zvyklí, ale za mě – je k nezaplacení!!! ANDREA FOREVER!!!

čtvrtek 30. listopadu 2017

Těžké a zároveň smutné dopingové dilema

Tož nám nechala Gábinka průchod svým emocím a rozčilení nad ušlými zážitky a bezprostředními oslavami olympijské medaile, která po prokázaném dopingu se čtyřletou odmlkou nakonec kvartetu českých biatlonistek náleží. Zejména litovala své kamarádky Jitky Landové, která jako jediná ze čtveřice českých závodnic  vzhledem k jejím častým střeleckým selháním neměla šanci si užít žádnou další větší radost. A protože její kariéra už skončila, už ji ani mít nebude. Pod příspěvkem, v němž si Koukalová přeje plošné zakázání ruským sportovcům zúčastnit se příštích olympijských her se pochopitelně strhla vlna jak souhlasných, tak i nepříčetných a nenávistných komentářů.
Ono je ten ruský organizovaný doping totiž opravdu nešťastné téma. A na otázku, jak to vyřešit, neexistuje žádná odpověď, která nerozčílí buď zastánce nebo odpůrce plošného trestu. Sám se snažím udělat si na tento daleko za hranice sportu sahající problém nějaký pevný názor, ale přiznám se, že jej prostě nemám.
Rozhodně mi je proti srsti chování všech ruských zodpovědných orgánů, ať již jde o sportovní či politické špičky. Shodné reakce typu: „Jde jedině o politiku“ přesně vystihují jakoukoliv schopnost Rusů o nějakou sebereflexi. To se u moloďců a děvoček prostě nenosí. Takový Rus vždy byl a bude. A sportovci, jako v tomto případě Koukalová, kteří celý život věnují dřině aby něčeho ve svém odvětví dosáhli, a potom přijdou o možnost radovat se z úspěchu, protože někdo podvádí, mají právo na vztek a podobné pocity.
Jenomže, stejně tak případný plošný zákaz může jinému sportovci podobnou radost rovněž neprávem upřít! Když se na to podíváme z druhé strany, může třeba ruský snowboardista, který tráví polovinu kariéry v zámoří, za to, že v zemi, která mu umožnila stát se velkým závodníkem, exituje organizované krytí dopingu? Má přijít o olympiádu jen proto, že je ze stejné země, i když třeba z úplně jiné sportovní disciplíny, než u kterých byl například podvod odhalen? Mají snad ruští hokejisté chybět na již tak neúčastí NHL poškozeném hokejovém turnaji? A tím připravit i fanoušky z jiných zemí o případný hokejový zážitek?
Takovým zlatým středem těchto dvou protipólů je připuštění ruských sportovců pod neutrální vlajkou. Proti tomu se zase, a to se dalo očekávat, ruští sportovci, kteří svou vlast milují nade vše, bouří. Vyhrají-li (a počítejme pochopitelně s tou variantou, že čistým způsobem) a potom jim při jejich životním zážitku nebude hrát jejich vlastní hymna a ještě si budou muset dávat pozor, aby nedrželi v ruce vlajku či jiný státní symbol, budou oni osobně rovněž neprávem potrestáni.
Jenže jak z toho ven? Povolit Rusům start a potrestat je tedy pouze odebráním medailí po předchozích prokázaných prohřešcích? A tím vlastně uznat, že se zase tak moc nestalo a třeba tím do budoucna zabránit tomu, aby se někdo o podobně organizované špíny zase pokoušel? Nebo je všechny vyloučit z olympijských her, potrestat spoustu nevinných, ale ukázat jasným gestem, že takhle ne? Anebo zvolit poloviční postih s neutrální vlajkou, který ale i tak bude znamenat bojkot spousty silně národně cítících sportovců? A jaké máme vlasntě my, laická veřejnost, vůbec informace? Co to jsou vlastně ty „ověřené důkazy“, které ve své zprávě uvádí WADA?
Těžké dilema. Opravdu těžké. A zároveň velmi smutné.
Nejhorší je na něm ale to, že ať bude rozhodnutí jakékoliv, zůstane spousta lidí (a ještě horší, že vlastně vždy na to některá ta skupina vlastně bude mít právo) naštvaná..
Pierre De Coubertin se musí otáčet v hrobě, jakéže věci se před olympijskými hrami, původně opředené heslem: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, řeší..

pondělí 20. listopadu 2017

Příliš brzký odchod šampionky :( :(

Když jsem tu zprávu uviděl, úplně mě polil studený pot… Jana Novotná ve 49ti letech podlehla těžké nemoci..

Musím se přiznat, že mě hned jako první napadla rakovina. Nakonec to byla pravda. Přijde mi, že dnes už se umírá hlavně na rakovinu nebo za volantem.. Široká veřejnost o zdravotním stavu Novotné neměla ani ponětí. Bývalá tenistka nepatřila k těm, kteří potřebovali svůj osud sdílet s celým světem. Tak jako působila skromně v dobách, kdy sbírala tenisové trofeje, tak zřejmě zůstala pokornou a vnitřní bojovnicí i ve chvílích nejtěžších. O to nečekanější ta tragická zpráva byla.. A to, že svůj poslední boj Jana prohrála ještě před padesátkou, to je na tom všem nejmrazivější.. :(  Takhle brzy.. Představa, že to mám za pár.. Přesně tedy už za 13 let… Nebo ta, že Jarda Jágr se vrátí příští léto na Kladno a svou druhou sezónu už tam nedohraje… Brrr… Ta svině prostě číhá v každém věku a na každém rohu..

Jana Novotná bude navždy zapsána do srdcí všech tenisových fans (a samozřejmě nejen těch) svými nezapomenutelnými příběhy ve Wimbledonu.
V roce 1993 jsem ještě tenis sledoval jen ze zpráv (a nejsem si jist, že turnaj z All England clubu tenkrát někde jinde na českých stanicích vysílali), ale památný moment, kdy Jana Novotná po prohraném wimbledonském finále pláče na rameni Vévodkyně z Kentu, si vybavuji dodnes. O pár let později jsem poté viděl celý finálový sestřih. Novotná vedla 4:1 v rozhodujícím setu, 40:15, smečovala krásně nalitý míč do autu, a pak se její hra sesypala. Když jsem to sledoval, ani jsem nedutal. A nechápal.. Jak se něco takového mohlo stát?…
Na další možnost čekala Novotná celé čtyři roky. V roce 1997 jsme její druhé finálové klání proti tenkrát mnou nenáviděné, suverénní a příšerně ostříhané Hingisové sledovali s celou rodinou na zahradě v přímém přenosu na malé černobílé televizce. Zase z toho byla prohra 2:1. Pamatuju si, jako by to bylo teď, jak komentátoři během přebírání trofeje mladou Švýcarkou říkají: „No, kolikrát to tu asi ještě Martina vyhraje.. To bude velké číslo..“ Od té doby už se jí to, ač se to tenkrát během její suverenity v 18ti letech zdálo jako naprosto nemyslitelné, nepovedlo ani jednou.  
O rok později se Jana dostala do svého třetího finále. Konečně do něho šla v pozici favoritky. Turnajový vývoj jí jako soupeřku přihrál Nathalie Tauziat z Francie, která byla na grandslamech finalovou debutantkou. Česká bojovnice s útočným stylem, kdy nevynechala téměř žádnou možnost přechodu na síť, konečně dosáhla na ten vytoužený wimbledonský triumf. Byl to pro mě tenkrát vůbec první český tenisový grandslamový úspěch, který jsem mohl sledovat, takže jsem si jej řádně vychutnával.

Jani, nejen za tyto zážitky nikdy nezapomeneme... Ať ti v tom tenisovém nebi, kam jsi musela odejít tak krutě brzy, vychází samá první podání…  

neděle 19. listopadu 2017

"Pohodový" start Romana Koudelky do sezóny, v níž je cílem olympijská medaile...

Minulý týden, tuším, že to bylo ve čtvrtek, na mě z Idnes vybafl nadpis: „Koudelka: Cílem je olympijská medaile, létám o deset metrů dál.“ Jednalo se o rozhovor s českým skokanem na lyžích, který už dokázal párkrát vylétnout mezi ty úplně nejlepší, bojovat o celkové umístění v první desítce, ale také byl schopen se hned následující sezónou bolestivě protrápit. Výkony na můstcích jsou, alespoň jak to tvrdí sami skokani, zejména o hlavě (a ještě také o velikosti jednotlivých svazů – hned v prvních závodech se to diskvalifikacemi závodníků z menších zemí kvůli velikosti kombinézy potvrdilo. Co myslíte, uvidíme někdy diskvalifikaci Němce či Rakušana v důležitém závodě družstev nebo na Turné 4 můstků? :D :D). Interview jsem celé přečetl. Vzhledem k Romanem několikrát zdůrazněné pohodě, uvolněnosti a také výborným výsledkům v letní grand prix, jsem do víkendového startu světového poháru hleděl docela optimisticky. Když jsem na menší rodinné oslavě, kde bývá poměrně dost sportusledujících, v pátek večer o tomto článku promluvil, reakce: „No jo, to oni vždycky na začátku věřej, a pak nic neskáčou!“ mě nijak nepobouřila, neboť přeci jen nebyla úplně od věci a pár takových planých nadějí už jsme si přeci jen dělali...
No a jak že to tedy s Romanem během prvního víkendu ve Wisle nakonec dopadlo?
Sobota – závod družstev. Na můstku s „hill size“ 134 metrů skok 105,5 metru. Cca 20 metrů za nejlepšími. Po diskvalifikaci Lukáše Hlavy skončila parta českých chlapců 10. z 12ti.
Neděle – závod jednotlivců. Stejný můstek. Tentokráte 110,5 metru a z 50ti závodníků za sebou zanechal jen deset. Pochopitelně bez postupu do druhého kola.
Tak nevím, no.. Třeba to půjde nahoru a do toho února se to zvedne. Ale asi bychom na to nikdo nevsadili, že? Stejně je to smutné, jak pomalu český skok odumírá. Talenty nemáme, žádný mladý dravec do světového poháru nenaskočil už celé desetiletí a s koncem Jakuba Jandy, v posledních sezónách však rovněž trápícího se, odešlo poslední úspěšné jméno z dob už poměrně dávno minulých..
Jaký to kontrast, když pohlédnete jen pár kilometrů za české severní hranice, do Polska. Napráskané tribuny při závodech, čtyři, pět jmen které bojují každý týden o pódium, a stále přicházející další mladé naděje do budoucna.
No.. Tak snad si tu náladu spravíme biatlonem.. Už příští neděli to startuje! J  

pondělí 13. listopadu 2017

Italské léto bez fotbalu

Uplynulo pouhých 13 let od druhé světové války. Byla vyslána první umělá družice USA Explorer I. Vznikl první automobil Subaru. Narodil se mistr „žongl“, fotbalový trenér a muž, jehož táta by jej zbil, kdyby mluvil špatně o starších – Petr Rada. Světlo světa spatřil například i zpěvák s nezaměnitelným hlasem – Bruce Dickinson. A teprve za deset let měly tehdejší Československo obsadit Rusáci..
Zkrátka – psal se rok 1958.
Tenkrát (což si budou pamatovat už jen naši dědové) se konalo Mistrovství světa ve fotbale ve Švédsku, obrazové přenosy ještě neexistovaly v barevné formě a i díky dvěma brankám Pelého se stali mistry světa Brazilci. Mimochodem - Československo na zmíněném turnaji dokázali rozdrtit Argentinu 6:1!!! (to je tedy bolestivá nostalgie, toto..) Ale hlavně - bylo to naposledy, co se MS neúčastnila její veličenstvo Itálie. Přesně po 60ti letech, příští rok v červnu v Rusku, se bude navzdory smutku napříč celým apeninským poloostrovem tato situace opakovat.
Italové měli v kvalifikační skupině Španěly, a protože ve vzájemných zápasech získali jen bod za remízu 1:1, bylo jasné, že budou muset o šampionát zabojovat v baráži. Když vyfasovali Švédy, určitě nejásali radostí. Ale všeobecným favoritem dvojzápasu byli. Musím se přiznat, že já jsem jim moc nevěřil. Nebýt totiž devíti branek ve dvou zápasech do sítě trpajzlíka z Lichtenštejnska, byl by jejich průměr vstřelených branek (jako už tradičně v posledních snad třech dekácách) jen 1,2 na utkání. Neporazili ani doma Makedonii, s Albánií se natrápili a ušmudlali jeden gól. Na velkých akcích poslední doby od jejich titulu mistrů světa v Německu zaujali jen v roce 2012, kdy s Balotellim v útoku dokráčeli do finále Eura. Ani tam se ale nijak gólově „nepředřeli“. Stačilo jim k tomu 6 gólů (tedy opět průměr jen 1 gól na utkání). Jinak roztahují a zvedají ruce spíše při diskuzích a reklamacích faulů či tečí střel, než při gólových oslavách.. Jiný nebyl ani dvojzápas se Švédy. Ve Stockholmu to bylo mraky diskuzí, spousta povalování a držení se za obličej po soubojích a dopředu vůbec nic. V odvetě sice seveřany od 30. minuty zatlačili až do pokutového území, ale jejich převaha byla neplodná. Góla dát za 180 minut nedokázali.
V létě si tak budou muset Taliáni během vysedávání v barech najít jinou zábavu, než fotbal. Anebo by místo toho lenošení třeba mohli začít konečně pořádně pracovat! :D :D
Letošní barážové dvojzápasy (4 v Evropě, 2 mezikontinentální) jsou jinak naprostou „reklamou“ na to, abyste nesledovali fotbal. Čtyři poslední evropské zápasy (Irsko s Dány, odvety Severních Irů se Švýcary a Chorvatů s Řeky a včerejší italský souboj se Švédy) skončily 0:0. První zápasy v obou interkontinentálních soubojích (Honduras : Austrálie a N. Zéland : Peru) – rovněž 0:0.
Příšerné.. 
A jen doufám, že to není předzvěst toho, jaké výsledky nás na příštím šampionátu v Rusku čekají..  

neděle 12. listopadu 2017

Nepříliš růžové olympijské vyhlídky

Přiznejte se. Koho z vás při definitivním potvrzení ze strany vedení NHL, že nepustí své hráče do Koreje na olympijský turnaj, napadlo: „No, dobře pro nás, aspoň budeme mít větší šanci na medaili!“? Přeci jen Kanada a USA nebudou tou hrozbou z předchozích turnajů, takže by měli ubýt dva kandidáti na zlato. Ale upřímně – kdo viděl vystoupení Jandačových svěřenců na včera skončeném Karjala Cupu, asi mi dá za pravdu, že není třeba dělat si plané naděje. V soubojích se Švédy i s Rusy se ukázalo, že evropské výběry těchto zemí nám moc čuchnout asi nedají.. Češi všude pozdě, častěji vylučovaní než soupeř, v obranném pásmu dost mizerné bránění, do toho téměř žádný gól při hře 5 na 5.. A jen jediné, těsně ubráněné vítězství nad Švýcary.. Takhle to asi na medaili nedotáhneme. Šance, že se výkonnost českého hokejového nároďáku za těch 90 dní nějak výrazně zvedne, je bohužel asi mizivá.
Jediná naděje, kterou v hokeji máme, je ta, že v základní skupině narazí čeští hokejisté na Kanadu, Švýcarsko a Koreu. A při šťastné souhře okolností bychom třeba mohli skupinu vyhrát a ve čtvrtfinále se potom vyhnout favoritům, kteří by naši olympijskou cestu ukončili. V souboji o třetí místo pak třeba narazit na už demotivovaného poraženého semifinalistu a vybojovat bronz.

Ono to s těmi medailovými ambicemi, přestože do her je ještě dost času, nevypadá zrovna moc růžově. Dvě ještě před půlrokem neotřesitelné záruky olympijského kovu jsou momentálně  v potížích. Gabriela Koukalová s tím svým gigantickým tréninkovým výpadkem zatím stále ještě nemůže naplno trénovat, zdravotní trable a v minulých letech nemyslitelný výkonnostní propad se nevyhnuly při startu světového poháru ani Martině Sáblíkové.

Potom by nám nezbývalo, než věřit, že se při snowboardovém závodění, během něhož jste stále tak trochu jednou nohou v čekárně na emergency, nepřihodí žádná nepříjemnost Ester Ledecké nebo Evě Samkové. 

čtvrtek 9. listopadu 2017

..pár věcných..

Česká fotbalová repre....
Bránil jsem tu Karla Jarolíma, že vaří jen z takových surovin, které mu současný český fotbal nabízí, a ty jsou mizerné kvality. To nadále platí. Nicméně se přiznám, že žasnu, co stačí v současnosti k nominaci do národního týmu. Minule to byl odstavený Václav Kadlec, který po dvou utkáních okamžitě dostal povolávací rozkaz. Teď zase Frýdek, který nastoupil po dvou měsících ve Zlíně, byl zralý na vyloučení, a šup - je v repre. Nechybí tam ani Zmrhal, přestože ve Slavii paběrkuje..
Chápu, že není z čeho brát.. Ale podobné nominace opravdu zavání.. Mám skoro pocit, že bude stačit, když si vezmu balon, půjdu na plácek za barák, nechám se natočit telefonem, jak na desátý pokus zamířím do horního roku (těch devět předchozích vystříhnu), pošlu video na svaz, a reprezentační pozvánka mě nemůže minout.. 

Dresy..
Neboli úplně ta nejdůležitější věc na fotbale i hokeji :D :D :D (tedy alespoň pro nás, podobné pošahance..)
Nejprve fotbalové, české.
Začnu mínusy. Za mě - první je za číselný font, který vypadá, jak kdyby jej psalo osmileté dítě rukou. Vždycky se mi líbilo mít sedmičku, ale když vidím, jak vypadá v nové verzi od Pumy, která obléká Českou repre a cca 40% všech národních týmů, tak bych jí snad ani nechtěl... Druhé mínus - zase málo modré. Pouhý pruh na límci a pruh na trenýrkách.
Ve včerejším přáteláku s Islandem jsme ale nastoupili v červených trikách, bílých trenkách a bílých stulpnách. To by mohlo naznačovat (modré stulpny nebyly nejspíš jen kvůli celomodré kombinaci Islandu), že bychom se vrátili konečně po pár letech zpět ke kombinaci červené triko, bílé trencle a modré štrupny. A to budu jen rád. Ta celočervená kombinace byla moc jednotvárná.
Takže potenciální plus - případný návrat k červená-bílá-modrá. Druhé plus, a to největší - motiv lva. Vždy se mi tyhle "vodoznaky" na dresech líbily.
Poslední dobou se mi bohužel zdá, že Adidas, jehož oblečení s pruhy jsem vždy považoval za nejméně vzhledné, mívá lepší design než Puma. Už tomu tak bylo na posledních cca dvou šampionátech, a když jsem včera viděl třeba nové španělské Adidas dresy, zase pro mě bude v designu trošku před Pumou.
Ale nechám na vás, na tom zlomku, kterému to není jedno, co se vám líbí více.
A ještě hokejové.
Představeno bylo všech 12 dresů olympijských účastníků. Trošku jako kolovrátek - zase bych na ten český přidal trošku víc modré. Ale ten design je jinak docela povedený, snad jen ten bílý pruh bych právě ještě proložil něčím modrým. A za mě - hlavně, že už zmizí ta deset let používaná cirkusová čísla, která Češi měli na posledních dvou verzích..
Mezi ostatními dresy u mě asi vedou ty německé, před slovinskými a americkými.


Ostatní..
Během tohoto týdne jsme viděli ukázkovou situaci, že NHL je jen byznys a takový legální obchod s bílým masem :D Matt Duchene byl vyměněn přímo během probíhajícího utkání. Po pár střídáních zápasu Colorada s Islanders byl stažen z ledu a zatímco se osprchoval, byly mu zabaleny věci. Než skončila druhá třetina utkání, už byl na cestě na letiště a hurá směrem Ottawa.. A pak choďte na vedení NHL s nějakou olympijskou myšlenkou, přerušení soutěže a pouštění jejích hráčů :D :D

Nemohu se krátce nezmínit o sedmém místě Evy Vrabcové-Nývltové na newyorském maratonu. Je to poprvé, co se nějaké Češce povedlo zaběhnout závod pod 2 a půl hodiny. Zlepšila si osobní rekord o 15 sekund a byla jen kousek od čtvrté pozice. Mně na jejích stále se zlepšujících výkonech nejvíc fascinuje to, že ještě na olympiádě v Soči soutěžila v běžeckém lyžování. Maratonci sice zrají až po třicítce, i tak se mi stále vkrádá na mysl otázka, jaká by byla její momentální výkonnost, kdyby se na maratonské běhání specializovala již odmala..


 

sobota 4. listopadu 2017

Slasti a strasti v Edenu

Vrátím se o dva dny zpět - psal se čtvrtek. Rozhodl jsem se vypravit se na souboj Slavie s Villarealem osobně. Přeci jen, vidět špičkový tým španělské ligy na českém území, to se nestává každý den. Těšil jsem se na tradiční chlapský výlet s točeným pivkem před zápasem a pokud možno atraktivním fotbalem s příznivým výsledkem a s výbornou kulisou.
Vyšlo to tak na padesát procent. Fotbal (tedy zejména v druhém poločase) musel diváky bavit a Slavie, ač nakonec trochu očekávaně podlehla, dokázala žlutého soupeře i na několik minutek zmáčknout a snad i chvilku pochybovat o vítězství. Slavistický kotel rovněž nezklamal. Jelikož nejsem přímo Slávista (a na ligu jsem tam třeba nebyl ani jednou), nemám šanci to takhle na dálku posoudit, ale kdykoliv jsem na sešívané zavítal, bylo to pokaždé stejné. Ať byl výsledek jakýkoliv, kotel stále pěl a fandil. A po zápase tradiční děkovačka. Je mi jasné, že před takovými pěti roky, kdy se tým z Vršovic plácal v druhé půlce tabulky, bylo v Edenu určitě slyšet víc nadávek a nenávistných pokřiků. Koneckonců, jsme na fotbale - ten podobné prvky neandrtálství prostě přitahuje.. Ale z fandů Slavie je cítit taková ta vděčnost, že mají zrovna momentálně tu možnost hrát na špici domácí soutěže a skupinu evropské ligy. A atmosféru na stadioně dokážou vytvořit na české poměry opravdu jedinečnou. Jakýto momentální kontrast s odcházejícími fandy ve 30. minutě na Letné.. (přestože je Sparta jen o 4 body za Slavií).
Slávistický stadion mám rád. Je to asi nejvzhlednější fotbalový stánek v Čechách. Hlediště je hezky uspořádané, kamery (a to je samozřejmě nejdůležitější) jsou dostatečně vysoko, abych měl při televizním přenosu přehled, a naživo je ze všech míst taky pěkně vidět. Navíc se dá celý dokola obejít, takže odpadá, že zůstanete uvězněni třeba jen na jedné tribuně, z níž po celý zápas nemůžete odejít.
I tak jsou tu ale dvě negativa, která musím zatím Edenu vytknout.
Tím prvním je bilance, kterou z návštěv tohoto stánku zatím mám. Dvakrát Slavia v pohárech - dvě prohry. Třikrát dospělá repre - jediný bod. Euro 21 - prohra. Další dvě utkání byla neutrální a nejednalo se o český tým, takže je nebudu hodnotit. Suma sumárum - šest zápasů, bilance 0-2-4 a dva body..
Tím druhým jsou provozní problémy, které se mi zatím v Edenu nikdy nevyhnuly. Třikrát jsem nestihl začátek kvůli frontám před branami. Tradičně jsou otevřené u velkých vstupů jenom dvě, přestože je tam několik dalších hned vedle. Ty ale bývají stále zavřené. Na takový zápas ČR s Německem jsme ke stadionu dorazili 45 minut před zápasem, a stejně jsme hymny slyšeli ještě před branami a jen těsně jsme nepřišli o Wernerův gól ze 4. minuty. Ve čtvrtek jsme vyrazili do Prahy z Ústí víc než dvě a půl hodiny před zápasem. Přes zácpy jsme však dorazili k branám až 20 minut před zápasem a tentokrát stihli až desátou minutu! Takže žádné točené před utkáním v hospůdce.. K tomu na stadioně došel chleba i hořčice ke klobásám již o poločase.. Nealkoholické pivko je evropské nařízení, to samozřejmě respektuji a s tím se (bohužel) musí počítat. Čekal bych ale, že se pořadatelé po tolika letech fungování edenského stadionu poučí.. Ale zatím žádný progres. Když to srovnám s návaly do o2arény, kde jsem nikdy nečekal ve frontách déle, než čtvrt hodiny, je na čem zapracovat..
Po utkání s Villarealem Slavie klesla na třetí místo v tabulce, ale postup má stále ve svých rukou. Nestane-li se zázrak v podobě výhry Astany právě na půdě španělského týmu, rozdá si to s ní Slavia v posledním domácím zápase v Edenu o postup. Bude už druhý prosincový týden, tudíž se tam tentokráte hlavně kvůli očekávanému mrazu zatím nechystám. Pokud ale nakonec neodolám, doufám, že už bilanci bez výhry konečně změním.. A dobrá.. Vyrazím v poledne.. Snad konečně stihnu pivko před zápasem a jeho začátek..

sobota 28. října 2017

Rozpis termínů SP v alp. lyžování, biatlonu a skocích

Dnešním obřím slalomem v Söldenu de facto začíná sezóna zimních sportů 2017/2018. Pro ty z vás, kteří to sledují, jsem připravil rozpis všech termínů světového pohárů tří pro mě hlavních sportů - alpského lyžování, biatlonu a skoků na lyžích.
Olympijský program tam zatím není, ale největší událost nadcházející zimy přijde až cca za 4 měsíce, takže je na to ještě dost času :)


úterý 10. října 2017

Kvalifikační vyvrcholení, Berbr ven!!!

To mě po…..!! Roman Berbr kritizoval trenéra Jarolíma za „vliv agentů na nominaci do reprezentačního výběru“.
Je to neskutečné! Tahle bezpáteřní krysa a bývalý agent STB, který tahá nitkami všech fotbalových komisí napříč celou Českou republikou, vyvíjí zákulisní nátlaky na rozhodčí a dle již spousty promluvivších všemožně vydírá lidi v českém fotbale, řekne takovouhle větu!!!
Jak vůbec mohou česká média věnovat jakýkoliv byť jen sebemenší prostor ať už na psaný papír či internet na rozhovor s tímhle mafiánem?
Trenéru Jarolímovi při předkládání analýzy neúspěchu tento fakt údajně nikdo nevyčítal, a proto byl překvapen, když se o tom později dočetl..
Jarolíme, odstup! A trenéři v ČR, spojte síly, buďte jednotní a všichni svorně odmítněte post reprezentačního kouče obsadit! Vzhledem k naprosto nekompetentnímu a zkorumpovanému stádu vládnoucích šmejdů na fotbalovém svazu v čele s Berbrem by to bylo to nejlepší, co byste mohli udělat!!
BERBR VEN!!!

Konec kvalifikace znamenal mimojiné i zhasnutí slovenských nadějí. Opět jsme ze slovenských úst mohli slyšet ukřivděné věty, kdy si to chalani zasloužili, jen měli smůlu a celá Evropa byla proti nim.
Drazí bývalí federální bratia – účesy máte drsné, kérky jakbysmet, auta našlapaná, ega nebeských výšin.. Ale dupnete na soupeře, padnete bez dotyku s brankařem a potom pláčete.. Tento kontrast působí ovšem dosti směšně...
Na postup jste měli, jen jste si ho PROSTĚ NEUHRÁLI! Tečka.

Argentinu spasil hattrickem Lionel Messi. V pravý čas sestoupil z fotbalového nebe a pro svou zemi zařídil účast na příštím šampionátu. V dramatickém závěru jihoamerického kvalifikačního cyklu tak černý Petr nečekaně zbyl na Chilany. Vítěz dvou posledních turnajů Copa América patřil k největším favoritům, ale na MS se nepodívá. Do interkontinentálního play off na jeho úkor postoupilo Peru! Pokud by Nový Zéland vyřadilo, podívalo by se na závěrečný turnaj po 36ti letech.

Ještě větším šokem bude účast Panamy! Nečekané výsledky posledního kola (jejich výhra nad již jistým účastníkem Kostarikou a prohra USA na půdě již jasně nepostupujícího Trinidadu a Tobaga) tuto malou zemičku poslaly na mistrovství.  Společně s Islandem jsou tak zatím jedinými debutanty závěrečných bojů.

Seznam dosavadních účastníků MS (los 1. prosince):

Pořadatel: Rusko

Evropa (13 míst): Německo, Francie, Belgie, Island, Portugalsko, Španělsko, Polsko, Anglie, Srbsko. O zbylá 4 místa se v baráži utkají Švýcarsko, Itálie, Dánsko, Chorvatsko (nasazení) a Řecko, Irsko, Sev. Irsko, Švédsko (nenasazení)

J. Amerika (4,5 místa): Brazílie, Uruguay, Kolumbie, Argentina. Z pátého místa si zahraje Peru interkontinentální play off s vítězem oceánské zóny Novým Zélandem

S. Amerika (3,5 místa): Mexiko, Kostarika, Panama. Čtvrý Honduras si zahraje s Austálií jakožto pátým v pořadí v asijské kvalifikaci (kterou Austrálie hraje)

Asie (4,5 místa): Írán, Japonsko, J. Korea, S. Arábie

Afrika (5 míst): Nigérie, Egypt (zbylá tři místa určí listopadová utkání, nejblíže mají Tunisko, Senegal a ve vzájemném utkání se rozhodne mezi Marokem a Pobřežím slonoviny)

pátek 6. října 2017

Znepokojivé zprávy o Bohyni, potíže Messiho a spol. a jedna letecká párty

Začala NHL, finišuje kvalifikace, ale ta nejnepříjemnější sportovní zpráva, která prosakuje, a která mě dosti znervózňuje, se neodehrává na hřišti.
Už od letních červencových dní nemůže pořádně trénovat kvůli bolesti lýtek Bohyně Gabriela. Dva měsíce před začátkem olympijské sezóny a čtyři měsíce před samotnými hrami pod pěti kruhy neví realizační tým čím to je, co s tím, a jestli problémy zmizí.. Poprvé jsem tento problém zaznamenal na začátku září, ale doufal jsem, že za měsíc už bude veseleji..
Ale bohužel není.
To se pochopitelně musí projevovat i na psychice samotné Gábiny. Sám vím, a to se nemohu nazývat sportovcem ani v nadsázce, jak jsem na tom s náladou při každém často opakovaném příchodu nosně-krčně-průduškového zla, které mě na týdny uloží pod peřiny místo toho, abych nabíral kilometry tréninku na běžecké závody, nebo vyrazil na golf.. Když se navíc jedná o nejsledovanější českou sportovkyni, v jejíž medailovou sbírku věří celá sportovní veřejnost, je to velice znepokojivý fakt.. V minulosti jsme se už setkali s tím, že Gabču pronásledovaly různé potíže, a potom s překvapeným výrazem komentovala, jak výhru „nečekala ani ve snu“, ale tříměsíční výpadek už je průšvih..  Ve stavu, ve kterém se nachází v těchto dnech, by prý nemohla vyjet ani na trať během světového poháru.
Podzim letos začal už v půlce srpna a mě už „zimní“ depka, teprve první týden v říjnu, slušně pohlcuje. Teď reálně hrozí, že jeden z faktorů, který mi pomáhá nenáviděné několikaměsíční šedivé období plné chladu překonávat a zlepšuje mi náladu, tedy Gabčin výkon, úsměv, údiv a zase úsměv na pódiu při přebírání ocenění, se letos třeba nedostaví..
To NEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!! To nám ta její lýtka přeci nemohou udělat!!!

Kvalifikace MS ve fotbale finišuje a přiznám se, že jsem po dlouhé době nesledoval český národní tým. Už jsem se při jeho výkonech navztekal dost, a protože je dávno v propadlišti tabulky, byla by to ztráta času. Co je ale nade vše čnící, je možná neúčast posledních finalistů z Argentiny! Sbírají jednu bezgólovou remízu za druhou a před posledním utkáním jsou na nepostupovém místě!! Pohlédneme-li do tabulky (první 4 týmy postupují přímo, pátý bude hrát baráž) a podíváme-li se na rozpis závěrečných zápasů… No.. Lionel Messi se vrátil do reprezentace proto, aby se pokusil konečně vyhrát velký šampionát.  Aby k tomu vůbec dostal příležitost…
 Na závěr se rozloučím vesele! Ne každého asi ta zpráva pobaví, ale já jsem se prostě smál náramně :D Jirka Hudler se nám ožral, sjel koksem a téměř pochcal v letadle :D :D No jo, no.. Let z New Yorku do Prahy je dlouhý, to se přeci něco musí udělat pro to, aby to uteklo! A proč si (a to letěl sám! :D) neudělat pořádnou párty?!! Hudler si údajně žádal i holky, aby byla ještě větší zábava. V business class museli být spolucestující určitě odvařeni! :D :D A samotné letušky také, přesně tyhle cestující určitě na takto dlouhých letech určitě „milují“!!
Respekt!! :D :D
Jen se mi teď vybaví všechny ty komentáře „expertů“ od stolu, kdykoliv nebyl nominován na olympiádu.. Ono se o jeho lásce k zábavě přeci jen napříč všemi trenérskými štáby moc dobře vědělo.. A sic existuje široký seznam olympioniků, kteří si svůj největší „výkon“ schovávají na noc v olympijské vesnici, žádný realizační tým podobné nadšení svých svěřenců povětšinou nesdílí.. 

pondělí 2. října 2017

O Laver Cupu a novém kanadském dobrodružství boha Jaromíra

Poslední dobou vás značně zanedbávám. A jsem si toho moc dobře vědom, to ne že ne.. Jenže.. Ono tak nějak v uplynulých dnech a týdnech nebylo o čem.
Zahraniční fotbalové soutěže nikde nestíhám, hokejové se zatím buď ještě nerozjely, nebo jsou teprve v plenkách, sezóna zimních sportů začne až za měsíc a psát třeba o českém fotbale, to je škoda prosezeného času před monitorem. Už ani ty výsměšné články Spartě by nebyly vkusné vzhledem k tomu, jaká komedie se na Letné koná (Štramáku, vydrž pár let!!!)
A tak se vrátím o týden zpět, k Laver Cupu. Asi největší akcí, která se v našich končinách v nedávných dnech konala.
Už od loňska, kdy jsem se o této akci dozvěděl, jsem ji bral jako exhibici. Poctu velkému Rodu Laverovi a Rogerovo dítě, které sám opečovával a pečlivě prezentoval. Vidět nejlepší tenisty světa v Praze je samozřejmě nezapomenutelný zážitek a všem, kteří byli v o2 aréně osobně, to ještě dlouho zůstane v paměti. Jenže se mnou je to trošku těžké. Jsem v těchhle věcech prostě "konzerva". Ne, že bych byl dopředu proti jakýmkoliv novinkám, ale přeci jen tradičním a osvědčeným sportovním událostem přikládám větší důležitost a málokdy si je nechávám ujít. Když jsem viděl ceny vstupenek, vlastně jsem se ani nezlobil, tak jako tak bych se tam nehrnul. Tenisový zážitek jsem si užil na Roland Garros, viděli jsme asi 30 tenistů, a sice v Praze hrál král Roger, ale... Prostě exhibice... V pátek i v sobotu jsem Laver cup bez výčitek ignoroval. Mohlo za to i to počítání (první den výhra za bod, druhý den za dva, třetí den za tři), protože pokud se v nějaké soutěži hodnotí stejný zápas v jiný den jiným počtem, nedává mi to prostě logiku. Samozřejmě jsem si dovedl spočítat, že důvodem je to, aby po pěti utkáních a polovině prostředního dne nebylo rozhodnuto.. Ale i tak mi to takhle "smrdí" umělým vystupňování napětí do posledních vteřin. Jediným momentem bylo krátké pohlédnutí na záznam, abych zjistil, jak vypadá ten dosud nevídaný černý kurt. Když jsem viděl, že soupeřem Čiliče je Tiafoe, kterého (a to píšu čtyřikrát do roka tenisového grandslamového pavouka) bych ani nepoznal na fotce, nechápal jsem, že může někomu souboj jasně dominantní Evropy se zbytkem světa bez jediných konkurenceschopných hráčů Del Potra s Nishikorim, připadat prestižní.
Vzhledem k náročnému sobotnímu zapíjení narození budoucí milenky Jaromíra Jágra, slečny Anny Šumné, jsem v neděli nebyl schopen opustit postel, a tak se Laver Cup jevil jako jasná volba. A musím uznat, že show byla udělána náramně. Grafika krásná, hala nádherně nasvícená, a tenis taky jedna báseň. Sice mě krapet točil ten "supertiebreak", který rozhodoval za stavu 1:1 na sety, ale i tak si s tím pořadatelé opravdu vyhráli. A nakonec nechybělo i toliko vysněné drama, kdy Roger Federer otáčel dramatický duel s Kyrgiosem ve čtvrtém nedělním klání.
Jak bych to tedy vlastně shrnul? Určitě je Laver Cup zajímavým počinem a oživením v trošku monotónním tenisovém kalendáři. Jestli si ale vybuduje nějakou prestiž i v jiných lokalitách, než v té, kde se zrovna koná (kvalitním tenisem téměř nepolíbená Praha byla skutečnou trefou do černého), tím si nejsem tak jist. I když se všichni hráči (a někteří při těch radovánkách po vyhraných míčcích nově nabytých parťáků skutečně až trošku teatrálně) snažili vyšperkovat rivalitu co to šlo, až čas ukáže, zdali zůstane v zápolení týmu Evropy a zbytku světa ten počáteční elán.

No a teď ještě k tomu, co mě vlastně donutilo k dnešnímu příspěvku. Bůh č. 68, Jaromír Jágr, by měl podle všech dostupných informací strávit příští sezónu v Calgary! A to je velice pozitivní zpráva! Protože zrovna Calgary má tým s mnoha talentovanými mladíky a dobrou obranou (zdroj NHL expert - Přéma) a v hokejovém městě, a hlavně v Kanadě, je velký hlad po úspěchu. Odpadá tak i spousta stupidních komentářů pivních prudičů: "Proč se s...e na olympiádu.." Ti, co budou dál trollovat v diskuzích, že "neví, kdy skončit", si můžou jít stoupnout stejně jako každý den k pásu, sednout do ještěrky, nebo do otravného kanclu a láteřit, jak je jejich práce nebaví. Jaromíra narozdíl od vás ta jeho stále ano, a proto jí stále dělá..

neděle 17. září 2017

Když nemáš natrénováno, nikam se necpi!!!

Běh by měl přinášet hlavně radost. Tedy samozřejmě těm, kteří si jej vybrali jako volnočasovou aktivitu, při které si čistí hlavu, uvolňují stres a zlepšují si fyzickou kondici a tím i pocit ze sebe sama. Když se k tomu přidá postupné zlepšování osobních rekordů, jsou případné doběhy do cíle takových velkých závodů, jako bývá např. pražský maraton či Mattoni půlmaraton, nezapomenutelně krásnými zážitky.
Čím déle běháte, tím se stáváte zkušenějším běžcem. Při narůstajícím počtu závodů se setkáváte se stále větším spektrem potenciálních potíží, které vás mohou potkat. A to jak během trénování, tak v samotných maratonech. To, že jim musíte čelit, vás poté zocelí a vy už víte, jak se s nimi vypořádat.
Sice je tento ročník teprve mojí čtvrtou běžeckou sezónou, ale i tak jsem se považoval za již poměrně zkušeného běžce. A hlavně za někoho, kdo už ví, jak jeho tělo reaguje na určité situace a stavy formy.
Stejně jako každý rok jsem měl i letos před ústeckým půlmaratonem vzhledem k pomalu přicházejícímu podzimu stejný, mnou už tolikrát oplakávaný problém s horními cestami dýchacími. Letos to ale přišlo mnohem dříve, už druhý srpnový týden. Času do závodu bylo stále dost. Ale těžké průdušky ne a ne pryč, a čím déle potíže přetrvávaly, tím méně jsem se k závodu upínal. Po květnovém osobáku za 1:44 v Karlových Varech jsem se zařekl, že to do září, kdy se běhá půlmaraton v mém rodném Ústí, ještě vyšperkuju na další zlepšení času. Po přibývajících sprnových dnech bez tréninku bylo jasné, že se tento cíl naplnit nepovede a spíš bude zázrak, jestli vůbec poběžím. Když se mi potom nakonec pár dní před závodem přeci jen udělalo lépe, čtyřikrát jsem se šel proběhnout a týden před termínem půlmaratonu zvládl ve slušném tempu 16 kilometrů, šel jsem nakonec do toho.
Co jsem tedy měl udělat jako zkušený běžec? Stoupnout si na start závodu a rozeběhnout závod na pohodičku a užít si, že se nakonec toho krásného zážitku mohu zúčastnit. Tak, abych měl z běhu právě tu radost, kvůli které to dělám. I se stále bolavými průdušky a občasnými přívaly suchého kašle.
S takhle dlouhou pauzou jsem sice zatím zkušenost neměl, ale na všech běžeckých fórech se setkáte s radami, že kolik týdnů jste mimo, tolik krát dva musíte zase běhat, než jste zpět na formě před výpadkem.. A nejste-li v úplné zdravotní kondici, start v závodu zvažte.
Ne.
Nebylo mi rady.
Postavil jsem se hned za vodiče, kteří běželi na 1:50, předběhl je, a začal si kontrolovat, kolik na tuto metu nabíhám.. Na pátém kilometru třicet vteřin, na dvanáctém už minutu deset.. Počítal jsem, že mi asi v závěru dojdou síly, a že mě asi doběhnou, ale i tak z toho bude pěkný výkon. Na čtrnáctém kilometru se mi začalo běžet velmi ztěžka. Na patnáctém mě zmínění vodiči doběhli, a na této metě jsem se najednou dostal do stavu, do kterého by se žádný zkušený běžec dostat neměl. Zlo, na zvracení, nohy nešly, všechno bolelo, a ještě přes půl hodiny přede mnou. Na posledních šesti kilometrech mě předběhlo určitě na pětset běžců, včetně vyznavačů takových běžeckých stylů, o kterých byste si řekli, že by se s nimi dotyčný do běhu radši ani neměl pouštět. Byl jsem v takové depresi, že kdyby to ze Svádova nebylo do města tak daleko, okamžitě to zabalím. Poslední dva kilometry jsem měl každý za 7 minut, což je tempo, ve kterém se půjdete proběhnout vy všichni, co to normálně neděláte. Prostě zlo.
Po doběhu jsem měl na sebe neskutečnou zlost. Nejen, že mi bylo zle (a potom celé odpoledne a celou noc), ale hlavně jsem sám sebe rozčílil tím, jak jsem se svým tempem naložil. Kam jsem se hnal? Vždyť bylo přeci úplně jedno, kdy do cíle dorazím! Výsledný čas 1:56:47 není žádná hrůza, ale to, co jsem si zase musel prožít za stav jenom kvůli svojí hlouposti, to mě bude dlouho hlodat.. Vzhledem k tomu, že teď, 24 hodin po závodě, už mi to na průduškách a v krku zase "pěkně pohořívá", bude mít tahle naivita určitě dohru v podobě dalších několika prokňouraných dní s teplým čajem..
Ze všeho špatného si musíme snažit vzít nějaké pozitivum a nějaké poznání. Z letošního ústeckého půlmaratonu to bude fakt, že vytrvalost ve vás nezůstává věčně a po tréninkové pauze se k ní musíte zase pěkně pečlivě propracovat. A když nemáte natrénováno, nikam se necpěte!!

sobota 9. září 2017

Jarolím na pranýři? Vážně?

Po definitivní ztrátě již tak plané naděje na účast v baráži o MS ve fotbale a zejména příšerném výkonu v Severním Irsku se vyrojilo spoustu analýz a článků ohledně národního týmu a jeho současného lodivoda, Karla Jarolíma. Jestli by měl ještě dostat šanci, zdali pod ním reprezentace jeho vinou nehrála hůře, než jsou její možnosti. Komentáře typu "Jarolíma vyhodit, je neschopný" bylo nepočítaně.
Jako opravdu? To si fakt tolik lidí myslí, že momentální stav naprosté bídy kdysi výkladní skříně českého fotbalu je jeho vina? Jeden z mudrců ve fotbalových diskuzích napsal: "Okamžitě odvolejte Jarolíma a dejte tam někoho, kdo začne budovat nové mužstvo. To současné rozpustit." Na tento komentář jsem nevydržel nereagovat a zeptal se dotyčného: "A jaké hráče byste tam, prosím, dal? Jaké lepší máme?" Odpověď zněla: "Z naší ligy, ty co maj formu." Představil jsem si, jak by asi vypadala hra výběru naší ligy od Brna až po Jablonec..
Jarolím jen vaří ze surovin, které mu současná česká fotbalová kuchyně nabízí. A ty jsou bohužel velice nekvalitní. Po útěku Pavla Vrby neměl žádný čas na zkoušení, 14 dní po zvolení už hrál první kvalifikační zápas, a i když se třeba v některých zápasech třeba úplně netrefil do očekávaného scénáře (jako třeba v Severním Irsku), dovolím si tvrdit, že s žádnou jinou sestavou by v zápasech nedopadl o moc lépe.
Co měl vlastně KJ k dispozici? Sázel na nejlépe hrající hráče z mužstev, která (povětšinou neúspěšně) bojovala v evropských pohárech a k nim přidal těch pár posledních výjimek, hrající za mírně nadprůměrné evropské celky. Forma některých z nich, jak ukázali naposled Jankto a Krejčí, má ale bohužel nestálou úroveň. Když mu režisér a jediný hráč schopný opakovaně najít centrem hlavičku spoluhráče v pokutovém území, Dočkal, odešel do o tři tempa pomalejší Číny, zkusil jej v Norsku, kde vyhořel, a tak jej dále raději slepě nestavěl, ale snažil se složit jedenáctku z v tu chvíli nejlepší formu naznačujících hráčů. Pochopitelně na úkor sehranosti, ale ta se v rok trvajícím kvalifikačním cyklu stejně nedá nijak extra získat.
Mudrci, radilové a trenéři z pohovky - zvykněte si na to, že i když náš národní tým bude trénovat třeba Guardiola, Mourinho, Klopp či si tam doplňte toho, koho uznáváte jako kapacitu vy, lépe zatím nebude.
Zmar českého fotbalu je dle mého názoru kombinací následujících faktorů:
1) shnilého fotbalové prostředí u nás
2) celkového přístupu mladé generace k životu
3) mentální výbavou dnešních fotbalistů a to nejen u nás
Vysvětlím.
Shnilé fotbalové prostředí není třeba nikterak dlouze popisovat. Co se děje v českém zákulisí nejlépe dokumentuje kauza "Pelta" a neustále se vracející problémy s protěžováním určitých týmů a hráčů na základě zákulisních vlivů. Fotbaloví agenti jsou nenažraní a nehotového fotbalistu okamžitě prodají, neboť za něj dostanou tučnou provizi. Takový hráč většinou z českého prostředí naprosto nebývá připraven, ani jazykově, ani mentálně, často se vrátí zpět a jeho výkonnost už se na tu chvilkovou, než odešel, nevrátí. Atmosféra na stadionech, to je také kapitola sama o sobě. Jen vystihuje stále menší důvěru lidí v čistotu českého fotbalu, kterou přítomnost lidí jako Berbr opravdu nezvedne.
Kombinace bodu 2) a 3) je ještě větším vrahem českých fotbalových nadějí. Fotbalová kabina je prostředí, kde se jen velice těžko stanete svědomitým člověkem. Maká se tu hlavně na oko, a jakmile je možnost, jde se pařit, machrovat na holky a řeší se hlavně jak mi to sluší a co si pořídím. S tím, jak se hráč dostává na vyšší, řekněme prvoligovou úroveň, finanční zajištění stoupá. Takže se utrácí za automobily, v casinech, a česká pohodlnost najednou hráči zabraňuje se zlepšovat. Myslí si, že dělá dost, ale jeho přístup k fotbalu je stejně povrchní, jako jsou jeho starosti. Případem budiž Václav Kadlec, který si po dvou neúspěšných zahraničních štacích okamžitě za štědrý výdělek ve Spartě pořídil Lamborghini.. A jak přibývá počet tetování na jeho těle, tak ubývá kvality v jeho výkonech..
Co s tím?
Aby jedinými nadějemi nebyli hráči, kteří odejdou do zahraničí v opravdu útlém věku, mělo by se fotbalové prostředí zkulturňovat již od žáků. Měly by je vést kvalifikované osoby a to i v oblasti mentálního rozvoje. Jakmile začíná klukům puberta, musí se k práci s míčem přidat i nezbytná příprava na život. Naučit je chovat se k penězům a vést je k svědomitému přístupu a to nejen ke sportu. Je pravda, že když slyšíte některé playery mluvit do mikrofonu, zdá se výše zmíněné téměř neproveditelné... Pak ale třeba blbci nebudou všichni chodit s modelkami, které je po koncich kariéry opustí a půjdou dělat ozdobu někomu jinému, a nebudou je sousedi nacházet v oprátce na půdě..

úterý 5. září 2017

Česká sportovní chlouba vs české sportovní dno

Ve čtvrtfinále US Open jsou dvě české tenistky! Rozhodně teď nebudu vyhledávat statistiky tohoto turnaje bůhví kolik let nazpět, ale tipoval bych, že se to ještě nestalo.
Karolína Plíšková po dvou úporných třísetových zápasech, kdy dokonce odvracela mečbol, předvedla ve 4. kole hurikán a s Bradyovou neměla slitování. Zdržela se 46 minut a měla hotovo. Ve čtvrtfinále se dokonce mohla utkat s Lucií Šafářovou, ale ta nezvládla koncovky vyrovnaných setů s Vandewegheovou a vypadla.
Ve čtvrtfinále je pro mě nečekaně i Petra Kvitová. Po Wimbledonu jsem se do ní trošku opřel, že je to to nejnevyzpytatelnější, do čeho můžete investovat svoje sázky. To samozřejmě platí dál. Ale má to i tu druhou minci, a to fakt, že je potom schopná smáznout po suverénním výkonu favoritky, jako to naposledy provedla s Muguruzaovou (Bože, to je patvar, to přechylování je děs, ale napsat favorizovanou Muguruzu??? Co je lepší? :D). Ten zápas jsem sledoval ze záznamu celý a opravdu jsem žasnul, jak parádně Petra hrála. Pořád jsem čekal, kdy přijde ta třicetiminutovka, během které neuhraje žádný game, vyhází všechny míče mimo kurt a nabere ztrátu, která nepůjde dohnat. A nestalo se J Takže dnes v noci v 1:00 středoevropského času se utká o semíčko s Venus Williamsovou. Možná je dobře, že hraje proti další hráčce světové desítky, protože drtivá většina předchozích grandslamových výpadků se u ní udála s naprostými outsiderkami.
Ženský tenis je momentálně česká sportovní chlouba, zaplať pánbůh za to.

No, a teď o druhém pólu českého sportu, o totálním dnu.. 
Anebo raději ne? 
Tak nějakých návalů vzteku se u včerejšího večerního zápasu v Severním Irsku fotbalový fanoušek asi neubránil, ale přeci jen se nestalo nic neočekávaného, ne? Nebo si snad někdo myslel, že se z čista jasna změní toporná hra české reprezentace a uvidíme vítěznou stíhací jízdu za baráží? Ne, to bylo vyloučené už předem. Dalo se doufat, že se nám třeba povede po vyrovnaném průběhu vstřelit nějaký gól a šťastně zvítězit, ale k tomu nedošlo.
Komentovat Vaclíkovy "zákroky", náš „tah na branku" či „schopnost“ přesné kombinace s průlomovými přihrávkami je naprostým plýtvání časem.
Stačí jediný údaj zápasové statistiky. Mužstvo, které potřebovalo zvítězit a tomu mělo přizpůsobit svojí taktiku a hru, vystřelilo JEDENKRÁT mezi tyče..
V tabulce skupiny je před Českou republikou o jeden bod už i Ázerbajdžán..

Amen..

neděle 3. září 2017

Nedělní blog o nehorázném fotbalovém vstupném, vyjímečném US Open a s druhou kapitolou golfové retardace

Páteční večer jsem měl možnost sledovat souboj české fotbalové repre s úřadujícími mistry světa Němci přímo v Edenu. Ano, já vím, že je to masochismus vypravit se na marnou, předem ztracenou bitvu, ale Deutsche Nationalmannschaft na našem území nehraje každý den, navíc jsem to díky Pepometovi (a za to mu, stejně jako za všechny ostatní vstupenky, znovu děkuji) měl zdarma a pro jistotu jsem ještě otupil svou mysl pěti pivy, aby ta případná nakládačka tak nebolela.
Český fotbalový svaz se zase vyznamenal. Po zatčení gaunera Pelty a jeho odstoupení z funkce předsedy této vždy "transparentně" fungující organizace bude nejspíš ve svazové kasičce značně ubývat finančních prostředků. On se ten způsob hospodaření v českém kamarádschaftu určitě musí časem negativně projevit a peníze pak chybí tam, kde by je fotbal jako sport skutečně potřeboval. Tak si na FAČR řekli, že to musí zaplatit fanoušek. Lístky skoro za 3000,- na zápas v kvalifikaci, která je už tak na 95 % ztracená, to je tedy maso.. Byl jsem za 1000,- tři dny v Novém Městě na světovém poháru v biatlonu na šesti závodech, za cca 2200,- na skupinovém zápase ME ve fotbale, za 500,- na dvou finálových dnech mistrovství světa v kanoistice, za 1800,- celý den na centrkurtu Roland Garros, za 1800,- na Foo Fighters kousek od pódia, ale za 2890,- jsem ještě nikde nebyl. A aby šel někdo ještě nedej bože se synem na výkvět českého fotbalu, který je momentálně značně podprůměrným fotbalovým zbožím, za takový ranec, to jsem si nedokázal představit. Přesně podle toho to potom na stadionu vypadalo. Zatímco pro průměrně vydělávajícího Čecha zaplacení podobné částky může znamenat týden o čínských polívkách a chlebu před příští výplatou, cca 110 EUR se nežinýruje investovat i německý dělník. A protože Praha je po dálnici z Německa slabě přes hodinku, zvedla ruce nad hlavu po prvním gólu asi polovina publika (přičemž tou dobou byla ještě tak tisícovka lidí před vchodem kvůli osobním prohlídkám s nepočetným a šíleně pomalým pořadatelským personálem) . A německé popěvky mnohdy přehlušily tradiční suché české "Češi" a "my chceme gól". V době, kdy je český národní tým v situaci, že potřebuje proti tak silnému soupeři zabodovat, aby měl ještě nějakou naději na postup, je pořádná divácká podpora jedním z nejdůležitějších pomocných faktorů. O tu hráči díky přístupu českého fotbalového svazu v pátek večer přišli.
Žádný masakr se na hřišti nakonec nekonal. Je velká škoda, že se proti nezvykle ležérním Němcům nepovedlo udržet alespoň remízový výsledek. Troufám si říct, že takového milodaru, jaký poskytovali úřadující světoví šampioni svým přístupem v tomto utkání, se mnoho jiných protivníků nedočká.
Český národní tým sice ještě není matematicky vyřazen, prakticky však zcela určitě ano. Aby postoupil, musel by všechna následující utkání vyhrát (v Severním Irsku, v Ázerbajdžánu a doma se San Marinem) a druzí Severní Irové by ze tří zbývajících zápasů (doma s ČR, doma s Německem a v Norsku) museli získat pouhé dva body. Že by se to přeci jen mohlo stát? Dobře, já tomu sice nevěřím, ale dejme tomu. Z druhých míst se však ze všech skupin nepostupuje. Tým s nejnižším počtem bodů ze všech 9ti skupin se do listopadové baráže nepodívá. ČR by při té bláznivé hypotéze se třemi výhrami získalo 18 bodů. To je počet, na který většina týmů na druhých místech dosáhne možná už jedno utkání před koncem kvalifikace. A pokud by se nakonec i tohle podařilo a někdo skončil horší, přišla by zmíněná baráž. Češi by do ní šli díky propadu mezinárodního koeficientu jistojistě nenasazení a při pohledu na jednotlivé tabulky zjistíme, že druzí jsou momentálně například Portugalci, Italové nebo Chorvati.. Tak co, existuje ještě někdo, kdo si myslí, že příští červen se v Rusku na MS bude hrát při nástupu týmů česká státní hymna? Pokud ano, nejspíš by měl požádat svého psychiatra o vysazení léků, které mu předepisuje :D :D

Ještě se krátce zastavím u probíhajícího US Open. Mužská dvouhra, jak jsem tu již glosoval, je historickou nadějí pro všechny ty čekatele, kteří se ve stínu všech Federerů, Nadalů, Djokovičů a Murrayů neměli léta šanci podívat do žádných grandslamových finále a žehrají na to do jaké tenisové doby se narodili. V letošním ročníku je sice stále FedEx i Rafa, oba však v horní polovině pavouka. (pavouk zde) V té spodní nezůstal žádný elitní tenista a své premiérové finále si zahraje někdo z osmičky Querrey, M. Zverev, Lorenzi, Anderson, Shapovalov, Carreno-Busta, Pouille a Schwartzmann. Takto nečekaným finalistou se naposledy stal Robin Söderling, a to na Roland Garros 2009. Tenkrát jako 23. hráč očekávaně podlehl Rogeru Federerovi 0:3.

Na závěr vám dám krásnou příležitost pobavit se na můj úkor a uvědomit si, plky jakého nemehla tu vlastně čtete. Podruhé tento rok jsem se vypravil zlepšit si golfový hendikep na turnaj. Tentokrát na své domovské cínovecké hřiště, kde znám každý drn a stromek (a to opravdu podrobně, protože není dne, kdy bych pod nimi nehledal ztracený míček). Letos jsem zavítal na golfová hřiště přesně devatenáctkrát a jen dvakrát odehrál devítku či osmnáctku s průměrem horším, než 3 rány nad par jamky. A to - ano správně - na obou dvou turnajích, na které jsem se letos vypravil, tedy v červnu v Terezíně a právě včera na Cínovci. Není nad to řádně načasovat formu!! Dát si večer na fotbale šest piv a jít hrát i přesto, že předpověď hlásí pro mé zimu nesnášející tělo vražedných 7 stupňů, je nápad hodný rozbití huby. Bez zimní čepice už letos na Cínovec ne! Tak zmrzlé uši jsem snad nikdy neměl!! O tom, jak krásně jsem si dokázal nepřihrát do greenu z pěti metrů a podobně, vám radši vyprávět nebudu.. Ještě štěstí, že ve flightu jsem měl parádní lidi, krásně jsme si pokecali a docela jsme se svými výkony pobavili. Poslední jsem nakonec neskončil a to bylo to úplně největší vítězství dne!!

pondělí 28. srpna 2017

Zlatá kanoistická desetiminutovka a start čtvrtého tenisového grandslamu

Víkendové kanoistické mistrovství světa, které se po 59ti letech konalo v Račicích, jsme si měli možnost vychutnat přímo z tribun podél cílové rovinky. Pěkně jsme se v tom dusnu zapotili.  Za normálních okolností bych šel do půl těla, ale vzhledem ke zvýšenému výskytu mužů provozujících kanoistiku se zády tak širokými, že přes ně věčně nebyla vidět půlka kanálu, jsem nechtěl riskovat, že po pohledu na mě se přestanou svému sportu věnovat, aby vypadali tak hezky jako já. Po trošku rozpačité sobotě, kdy si sice největší česká esa dojela pro medaile, ale jen stříbrné a bronzové, přišla parádní neděle. V rozmezí 10ti minut si na pětistovce dokázali Josef Dostál i Martin Fuksa s velkým přehledem dojet pro zlato a mohli si vychutnat ovace nacpaných tribun. Když oba závody gradovaly a čeští favorité mířili nezadržitelně pro své tituly, byl to neskutečný hukot! Skoro bych to srovnal s řevem na biatlonovém mistrovství či světovém poháru v Novém Městě, na kterém jsme měli možnost být (jen škoda, že ne letos, když se konečně povedlo vyhrát Gábině).
Celková bilance 2 zlata, 1 stříbro a 3 bronzy stačila na celkové čtvrté místo v pořadí národů.
Ta voda!! Ať už stojatá, nebo ta rychle tekoucí, divoká (mimochodem, Štěpánka Hilgertová na tribuně v Račicích taky nechyběla). Nebýt vodáckého sportu, vozili bychom z olympijských her jen polovinu medailí.
Snad chlapcům ta forma vydrží až do Tokya za tři roky. Tady máte vítěznou fotografii obou českých mistrů světa. Dobře, přiznávám se… Dávám jí sem hlavně proto, že jsem na ní taky :D :D



V pondělí začal v New Yorku poslední tenisový grandslam roku 2017. Do mužského pavouka je dlouhá léta nevídaný pohled! Marně zde budete hledat Novaka Djokoviče, Andyho Murrayho nebo Stana Wawrinku. Tedy vítěze 17ti z posledních 27mi grandslamových turnajů a hráče, kteří si v letech 2015 a 2016 podmanili všechny grandslamy.
Takže Roger Federer, win Nr. 20? Rozlosování turnaje je tedy poměrně k zlosti.. Při absenci dvojky spadl úplně dolu Marin Čilić (č. 5), zatímco Federer i Nadal jsou oba v horní polovině a utkali by se tak už v semifinále. A Tomáš Berdych to schytal tak, že už ve 4. kole na něho při případném postupu čeká Nadal.

V ženském pavouku divákům po přidělení divoké karty dopingové hříšnici Šarapovové los hned v prvním kole přinesl bonbónek v podobě souboje světové dvojky Halepové a právě Marie. Ráno jsem si duel ze záznamu (samozřejmě se zvukem na minimum) pustil a byla to parádní bitva! Ruska dokázala Rumunku nakonec ve třech setech udolat (čímž Karolíně Plíškové odvalila největší balvan z cesty za udržením pozice světové jedničky) a postoupit. I s kýčovitým koncem plným dojemných obličejů k americkému publiku, které ji viditelně nezatratilo. Jen by mě zajímalo, jak by se většina sportovního světa na newyorské pořadatele dívala, pokud by Šarapovová US Open třeba dokázala vyhrát..

čtvrtek 24. srpna 2017

Slávistická realita

Slunce vyšlo jako každý den - ráno. Zapadlo, tak jako vždy - zase večer. Já ani nikdo z mých přátel či rodiny opět nevyhrál ty miliony ve Sportce.. A Slavie nedala soupeři z Apoelu ani gól. Holt, jsou věci, které se nemění a zázraky se dějí jedině v pohádkách. Žádný takový příběh se včera v Edenu očekávaně nestal.
Nutno říct, že Slavie sehrála určitě svůj nejlepší soutěžní zápas v této sezóně, snažila se, šancí měla dost.. Ale to, co odděluje elitu od průměru – schopnost vstřelit gól, tu bohužel, stejně jako ostatní české týmy, bolestivě postrádá. Zatímco minulý týden jsem byl po prvním zápase vzteky bez sebe, za včerejšek se na sešívané nelze zlobit. Prakticky jim není co vytknout. Hráli to, na co momentálně mají. Se všemi těmi nepřesnostmi, nedokonalostmi v práci s míčem a s tragickým zakončením. Žehrání na sportovní štěstíčko a podobné pozápasové nářky bytostně nesnáším, ale včera to alespoň jeden, dva náhodné odrazy chtělo.
Dále je, myslím, zbytečné včerejší odvetu komentovat. Slavie propásla velkou šanci, protože 170 minut ze 180ti dvojzápasu zdržující Apoel byl k poražení.. Dopadlo to podle očekávání, přestože slávističtí fandové byli optimističtí a věřili.. Ale realisté ani nemohli. Teď jen pár čísel, proč:

Slavie hrála v letošním ročníku zatím 8 zápasů.

Vstřelila 5 gólů, což je průměr 0,62 gólu na zápas a 1 gól za 144 minut, tedy 2 hodiny a 24 minut..

Z těch 5 gólů byly tři z penalty, jeden po rohu a jediný ze hry. Což tedy znamená, že Slavia dokázala ze hry dát pouhopouhý 1 gól za 720 minut, tedy 12 hodin!!!!!

Poslední vstřelený gól byl Jihlavě v prvním dějství, od té doby už odehrála 7 poločasů, ve kterých se gólu nedočkala!!

Je krásné věřit. A správný fanoušek by asi měl.

Ale není nad to zůstávat v realitě.

úterý 22. srpna 2017

Proč v dnešní době ještě nemohu sledovat sportovní události, které chci???

V neděli večer jsem si chvilku před spaním chtěl zpestřit sestřihem bundesligových utkání na Eurosportu 2, jak jsem na ně byl za předchozí roky zvyklý. A ejhle! Nic! Inu, podívám se do programu, a… Taky nic! Bundesliga nikde…
Začal jsem se tedy pídit, co se přihodilo. A ani články na internetu nebyly upřesňující. „Bundesliga na území České republiky zatím s otazníkem..“ S vysvětlením, že vysílání Eurosportu se pro jednotlivé státy trochu liší a licence na utkání a sestřihy, jako tomu bylo v minulých letech, je nyní platná jen pro Německo. Přihlášení do Eurosportplayeru, který si za cca 100,- měsíčně platím, se mi najednou nezdařilo.. A můj účet je neplatný.. Pouze se mi zobrazila nabídka na založení nového s novým poplatkem. Že bych dostal nějaký tento fakt oznamující email, to jsem nezaznamenal. (mimochodem týden před tenisovým US Open zdrcující fakt!!!!!)
Když jsem si v lednu 2016 pořizoval O2TV, bylo to hlavně proto, že vlastnili práva na vysílání Premier League a v nabídce byl program Digi Sport, na kterém šla PL též, v plném rozsahu. Na Sport 1 a Sport 2 běžela španělská liga a na Eurosportu právě Bundesliga. Tedy tři nejlepší evropské soutěže, které rád sleduji. Rok a půl poté, v srpnu 2017, a to za stejných podmínek a za stejné peníze, se mohu tak maximálně rozčilovat u neustálého sekání se a vyklikávání reklam na internetových streamech.. Nic víc..
Pokud bych si chtěl všechny moje oblíbené zahraniční soutěže vychutnat, musel bych si tedy platit (zatím jen!!!) dva poskytovatele (což znamená mít další navrtané díry se zásuvkami , další set top boxy, kabely a ovladače..) a i tak bych zatím nemohl sledovat Bundesligu. V téměř končícím druhém desetiletí jedenadvacátého století, kdy už máme možnost sledovat online téměř cokoliv, je to pro mě dost zarážející.
Abyste tomu rozuměli – já nechci, aby to bylo zadarmo! Já se dokonce každou chvíli podivuji nad „hejtujícími“ komentáři na Českou televizi, kdykoliv nevysílají nějaký důležitý sportovní svátek, protože jako veřejnoprávní TV nebyli schopni přeplatit komerční konkurenci. Všude ve světě jsou velké události už na placených kanálech. A připravte se na tento fakt už během příštích Olympijských her, které koupilo Discovery, jehož součástí je právě Eurosport. Nabídka vysílání ČT tím bude oproti předchozím letům výrazně omezená. Ale chtěl bych mít možnost si jednoduše všechny sportovní podniky, ligy či události zaplatit. Na jednom místě, na přesnou dobu, a na svojí osobu. A ne, abych musel měnit providery televizních služeb jako ponožky s tím, že za rok a půl ta či ona událost skončí zase u někoho jiného!!! Ale kde si mám teď zaplatit Bundesligu, Premier League nebo španělskou ligu, abych je mohl sledovat VŠECHNY?? To nelze!! Takže zatímco tu máme už téměř dvacet let tři mobilní operátory, kteří spolupracují na tom, aby se mezi ně žádný další nedostal, a služby nabízí už léta stejné (a trapně předražené), sportovní události se stěhují každou chvíli k jinému vlastníkovi a jejich dlouhodobé sledování máte tedy s velkým otazníkem...

A TO MĚ TĚŽCE JEBE!!!