úterý 10. října 2017

Kvalifikační vyvrcholení, Berbr ven!!!

To mě po…..!! Roman Berbr kritizoval trenéra Jarolíma za „vliv agentů na nominaci do reprezentačního výběru“.
Je to neskutečné! Tahle bezpáteřní krysa a bývalý agent STB, který tahá nitkami všech fotbalových komisí napříč celou Českou republikou, vyvíjí zákulisní nátlaky na rozhodčí a dle již spousty promluvivších všemožně vydírá lidi v českém fotbale, řekne takovouhle větu!!!
Jak vůbec mohou česká média věnovat jakýkoliv byť jen sebemenší prostor ať už na psaný papír či internet na rozhovor s tímhle mafiánem?
Trenéru Jarolímovi při předkládání analýzy neúspěchu tento fakt údajně nikdo nevyčítal, a proto byl překvapen, když se o tom později dočetl..
Jarolíme, odstup! A trenéři v ČR, spojte síly, buďte jednotní a všichni svorně odmítněte post reprezentačního kouče obsadit! Vzhledem k naprosto nekompetentnímu a zkorumpovanému stádu vládnoucích šmejdů na fotbalovém svazu v čele s Berbrem by to bylo to nejlepší, co byste mohli udělat!!
BERBR VEN!!!

Konec kvalifikace znamenal mimojiné i zhasnutí slovenských nadějí. Opět jsme ze slovenských úst mohli slyšet ukřivděné věty, kdy si to chalani zasloužili, jen měli smůlu a celá Evropa byla proti nim.
Drazí bývalí federální bratia – účesy máte drsné, kérky jakbysmet, auta našlapaná, ega nebeských výšin.. Ale dupnete na soupeře, padnete bez dotyku s brankařem a potom pláčete.. Tento kontrast působí ovšem dosti směšně...
Na postup jste měli, jen jste si ho PROSTĚ NEUHRÁLI! Tečka.

Argentinu spasil hattrickem Lionel Messi. V pravý čas sestoupil z fotbalového nebe a pro svou zemi zařídil účast na příštím šampionátu. V dramatickém závěru jihoamerického kvalifikačního cyklu tak černý Petr nečekaně zbyl na Chilany. Vítěz dvou posledních turnajů Copa América patřil k největším favoritům, ale na MS se nepodívá. Do interkontinentálního play off na jeho úkor postoupilo Peru! Pokud by Nový Zéland vyřadilo, podívalo by se na závěrečný turnaj po 36ti letech.

Ještě větším šokem bude účast Panamy! Nečekané výsledky posledního kola (jejich výhra nad již jistým účastníkem Kostarikou a prohra USA na půdě již jasně nepostupujícího Trinidadu a Tobaga) tuto malou zemičku poslaly na mistrovství.  Společně s Islandem jsou tak zatím jedinými debutanty závěrečných bojů.

Seznam dosavadních účastníků MS (los 1. prosince):

Pořadatel: Rusko

Evropa (13 míst): Německo, Francie, Belgie, Island, Portugalsko, Španělsko, Polsko, Anglie, Srbsko. O zbylá 4 místa se v baráži utkají Švýcarsko, Itálie, Dánsko, Chorvatsko (nasazení) a Řecko, Irsko, Sev. Irsko, Švédsko (nenasazení)

J. Amerika (4,5 místa): Brazílie, Uruguay, Kolumbie, Argentina. Z pátého místa si zahraje Peru interkontinentální play off s vítězem oceánské zóny Novým Zélandem

S. Amerika (3,5 místa): Mexiko, Kostarika, Panama. Čtvrý Honduras si zahraje s Austálií jakožto pátým v pořadí v asijské kvalifikaci (kterou Austrálie hraje)

Asie (4,5 místa): Írán, Japonsko, J. Korea, S. Arábie

Afrika (5 míst): Nigérie, Egypt (zbylá tři místa určí listopadová utkání, nejblíže mají Tunisko, Senegal a ve vzájemném utkání se rozhodne mezi Marokem a Pobřežím slonoviny)

pátek 6. října 2017

Znepokojivé zprávy o Bohyni, potíže Messiho a spol. a jedna letecká párty

Začala NHL, finišuje kvalifikace, ale ta nejnepříjemnější sportovní zpráva, která prosakuje, a která mě dosti znervózňuje, se neodehrává na hřišti.
Už od letních červencových dní nemůže pořádně trénovat kvůli bolesti lýtek Bohyně Gabriela. Dva měsíce před začátkem olympijské sezóny a čtyři měsíce před samotnými hrami pod pěti kruhy neví realizační tým čím to je, co s tím, a jestli problémy zmizí.. Poprvé jsem tento problém zaznamenal na začátku září, ale doufal jsem, že za měsíc už bude veseleji..
Ale bohužel není.
To se pochopitelně musí projevovat i na psychice samotné Gábiny. Sám vím, a to se nemohu nazývat sportovcem ani v nadsázce, jak jsem na tom s náladou při každém často opakovaném příchodu nosně-krčně-průduškového zla, které mě na týdny uloží pod peřiny místo toho, abych nabíral kilometry tréninku na běžecké závody, nebo vyrazil na golf.. Když se navíc jedná o nejsledovanější českou sportovkyni, v jejíž medailovou sbírku věří celá sportovní veřejnost, je to velice znepokojivý fakt.. V minulosti jsme se už setkali s tím, že Gabču pronásledovaly různé potíže, a potom s překvapeným výrazem komentovala, jak výhru „nečekala ani ve snu“, ale tříměsíční výpadek už je průšvih..  Ve stavu, ve kterém se nachází v těchto dnech, by prý nemohla vyjet ani na trať během světového poháru.
Podzim letos začal už v půlce srpna a mě už „zimní“ depka, teprve první týden v říjnu, slušně pohlcuje. Teď reálně hrozí, že jeden z faktorů, který mi pomáhá nenáviděné několikaměsíční šedivé období plné chladu překonávat a zlepšuje mi náladu, tedy Gabčin výkon, úsměv, údiv a zase úsměv na pódiu při přebírání ocenění, se letos třeba nedostaví..
To NEEEEEEEEEEEE!!!!!!!!!!!! To nám ta její lýtka přeci nemohou udělat!!!

Kvalifikace MS ve fotbale finišuje a přiznám se, že jsem po dlouhé době nesledoval český národní tým. Už jsem se při jeho výkonech navztekal dost, a protože je dávno v propadlišti tabulky, byla by to ztráta času. Co je ale nade vše čnící, je možná neúčast posledních finalistů z Argentiny! Sbírají jednu bezgólovou remízu za druhou a před posledním utkáním jsou na nepostupovém místě!! Pohlédneme-li do tabulky (první 4 týmy postupují přímo, pátý bude hrát baráž) a podíváme-li se na rozpis závěrečných zápasů… No.. Lionel Messi se vrátil do reprezentace proto, aby se pokusil konečně vyhrát velký šampionát.  Aby k tomu vůbec dostal příležitost…
 Na závěr se rozloučím vesele! Ne každého asi ta zpráva pobaví, ale já jsem se prostě smál náramně :D Jirka Hudler se nám ožral, sjel koksem a téměř pochcal v letadle :D :D No jo, no.. Let z New Yorku do Prahy je dlouhý, to se přeci něco musí udělat pro to, aby to uteklo! A proč si (a to letěl sám! :D) neudělat pořádnou párty?!! Hudler si údajně žádal i holky, aby byla ještě větší zábava. V business class museli být spolucestující určitě odvařeni! :D :D A samotné letušky také, přesně tyhle cestující určitě na takto dlouhých letech určitě „milují“!!
Respekt!! :D :D
Jen se mi teď vybaví všechny ty komentáře „expertů“ od stolu, kdykoliv nebyl nominován na olympiádu.. Ono se o jeho lásce k zábavě přeci jen napříč všemi trenérskými štáby moc dobře vědělo.. A sic existuje široký seznam olympioniků, kteří si svůj největší „výkon“ schovávají na noc v olympijské vesnici, žádný realizační tým podobné nadšení svých svěřenců povětšinou nesdílí.. 

pondělí 2. října 2017

O Laver Cupu a novém kanadském dobrodružství boha Jaromíra

Poslední dobou vás značně zanedbávám. A jsem si toho moc dobře vědom, to ne že ne.. Jenže.. Ono tak nějak v uplynulých dnech a týdnech nebylo o čem.
Zahraniční fotbalové soutěže nikde nestíhám, hokejové se zatím buď ještě nerozjely, nebo jsou teprve v plenkách, sezóna zimních sportů začne až za měsíc a psát třeba o českém fotbale, to je škoda prosezeného času před monitorem. Už ani ty výsměšné články Spartě by nebyly vkusné vzhledem k tomu, jaká komedie se na Letné koná (Štramáku, vydrž pár let!!!)
A tak se vrátím o týden zpět, k Laver Cupu. Asi největší akcí, která se v našich končinách v nedávných dnech konala.
Už od loňska, kdy jsem se o této akci dozvěděl, jsem ji bral jako exhibici. Poctu velkému Rodu Laverovi a Rogerovo dítě, které sám opečovával a pečlivě prezentoval. Vidět nejlepší tenisty světa v Praze je samozřejmě nezapomenutelný zážitek a všem, kteří byli v o2 aréně osobně, to ještě dlouho zůstane v paměti. Jenže se mnou je to trošku těžké. Jsem v těchhle věcech prostě "konzerva". Ne, že bych byl dopředu proti jakýmkoliv novinkám, ale přeci jen tradičním a osvědčeným sportovním událostem přikládám větší důležitost a málokdy si je nechávám ujít. Když jsem viděl ceny vstupenek, vlastně jsem se ani nezlobil, tak jako tak bych se tam nehrnul. Tenisový zážitek jsem si užil na Roland Garros, viděli jsme asi 30 tenistů, a sice v Praze hrál král Roger, ale... Prostě exhibice... V pátek i v sobotu jsem Laver cup bez výčitek ignoroval. Mohlo za to i to počítání (první den výhra za bod, druhý den za dva, třetí den za tři), protože pokud se v nějaké soutěži hodnotí stejný zápas v jiný den jiným počtem, nedává mi to prostě logiku. Samozřejmě jsem si dovedl spočítat, že důvodem je to, aby po pěti utkáních a polovině prostředního dne nebylo rozhodnuto.. Ale i tak mi to takhle "smrdí" umělým vystupňování napětí do posledních vteřin. Jediným momentem bylo krátké pohlédnutí na záznam, abych zjistil, jak vypadá ten dosud nevídaný černý kurt. Když jsem viděl, že soupeřem Čiliče je Tiafoe, kterého (a to píšu čtyřikrát do roka tenisového grandslamového pavouka) bych ani nepoznal na fotce, nechápal jsem, že může někomu souboj jasně dominantní Evropy se zbytkem světa bez jediných konkurenceschopných hráčů Del Potra s Nishikorim, připadat prestižní.
Vzhledem k náročnému sobotnímu zapíjení narození budoucí milenky Jaromíra Jágra, slečny Anny Šumné, jsem v neděli nebyl schopen opustit postel, a tak se Laver Cup jevil jako jasná volba. A musím uznat, že show byla udělána náramně. Grafika krásná, hala nádherně nasvícená, a tenis taky jedna báseň. Sice mě krapet točil ten "supertiebreak", který rozhodoval za stavu 1:1 na sety, ale i tak si s tím pořadatelé opravdu vyhráli. A nakonec nechybělo i toliko vysněné drama, kdy Roger Federer otáčel dramatický duel s Kyrgiosem ve čtvrtém nedělním klání.
Jak bych to tedy vlastně shrnul? Určitě je Laver Cup zajímavým počinem a oživením v trošku monotónním tenisovém kalendáři. Jestli si ale vybuduje nějakou prestiž i v jiných lokalitách, než v té, kde se zrovna koná (kvalitním tenisem téměř nepolíbená Praha byla skutečnou trefou do černého), tím si nejsem tak jist. I když se všichni hráči (a někteří při těch radovánkách po vyhraných míčcích nově nabytých parťáků skutečně až trošku teatrálně) snažili vyšperkovat rivalitu co to šlo, až čas ukáže, zdali zůstane v zápolení týmu Evropy a zbytku světa ten počáteční elán.

No a teď ještě k tomu, co mě vlastně donutilo k dnešnímu příspěvku. Bůh č. 68, Jaromír Jágr, by měl podle všech dostupných informací strávit příští sezónu v Calgary! A to je velice pozitivní zpráva! Protože zrovna Calgary má tým s mnoha talentovanými mladíky a dobrou obranou (zdroj NHL expert - Přéma) a v hokejovém městě, a hlavně v Kanadě, je velký hlad po úspěchu. Odpadá tak i spousta stupidních komentářů pivních prudičů: "Proč se s...e na olympiádu.." Ti, co budou dál trollovat v diskuzích, že "neví, kdy skončit", si můžou jít stoupnout stejně jako každý den k pásu, sednout do ještěrky, nebo do otravného kanclu a láteřit, jak je jejich práce nebaví. Jaromíra narozdíl od vás ta jeho stále ano, a proto jí stále dělá..

neděle 17. září 2017

Když nemáš natrénováno, nikam se necpi!!!

Běh by měl přinášet hlavně radost. Tedy samozřejmě těm, kteří si jej vybrali jako volnočasovou aktivitu, při které si čistí hlavu, uvolňují stres a zlepšují si fyzickou kondici a tím i pocit ze sebe sama. Když se k tomu přidá postupné zlepšování osobních rekordů, jsou případné doběhy do cíle takových velkých závodů, jako bývá např. pražský maraton či Mattoni půlmaraton, nezapomenutelně krásnými zážitky.
Čím déle běháte, tím se stáváte zkušenějším běžcem. Při narůstajícím počtu závodů se setkáváte se stále větším spektrem potenciálních potíží, které vás mohou potkat. A to jak během trénování, tak v samotných maratonech. To, že jim musíte čelit, vás poté zocelí a vy už víte, jak se s nimi vypořádat.
Sice je tento ročník teprve mojí čtvrtou běžeckou sezónou, ale i tak jsem se považoval za již poměrně zkušeného běžce. A hlavně za někoho, kdo už ví, jak jeho tělo reaguje na určité situace a stavy formy.
Stejně jako každý rok jsem měl i letos před ústeckým půlmaratonem vzhledem k pomalu přicházejícímu podzimu stejný, mnou už tolikrát oplakávaný problém s horními cestami dýchacími. Letos to ale přišlo mnohem dříve, už druhý srpnový týden. Času do závodu bylo stále dost. Ale těžké průdušky ne a ne pryč, a čím déle potíže přetrvávaly, tím méně jsem se k závodu upínal. Po květnovém osobáku za 1:44 v Karlových Varech jsem se zařekl, že to do září, kdy se běhá půlmaraton v mém rodném Ústí, ještě vyšperkuju na další zlepšení času. Po přibývajících sprnových dnech bez tréninku bylo jasné, že se tento cíl naplnit nepovede a spíš bude zázrak, jestli vůbec poběžím. Když se mi potom nakonec pár dní před závodem přeci jen udělalo lépe, čtyřikrát jsem se šel proběhnout a týden před termínem půlmaratonu zvládl ve slušném tempu 16 kilometrů, šel jsem nakonec do toho.
Co jsem tedy měl udělat jako zkušený běžec? Stoupnout si na start závodu a rozeběhnout závod na pohodičku a užít si, že se nakonec toho krásného zážitku mohu zúčastnit. Tak, abych měl z běhu právě tu radost, kvůli které to dělám. I se stále bolavými průdušky a občasnými přívaly suchého kašle.
S takhle dlouhou pauzou jsem sice zatím zkušenost neměl, ale na všech běžeckých fórech se setkáte s radami, že kolik týdnů jste mimo, tolik krát dva musíte zase běhat, než jste zpět na formě před výpadkem.. A nejste-li v úplné zdravotní kondici, start v závodu zvažte.
Ne.
Nebylo mi rady.
Postavil jsem se hned za vodiče, kteří běželi na 1:50, předběhl je, a začal si kontrolovat, kolik na tuto metu nabíhám.. Na pátém kilometru třicet vteřin, na dvanáctém už minutu deset.. Počítal jsem, že mi asi v závěru dojdou síly, a že mě asi doběhnou, ale i tak z toho bude pěkný výkon. Na čtrnáctém kilometru se mi začalo běžet velmi ztěžka. Na patnáctém mě zmínění vodiči doběhli, a na této metě jsem se najednou dostal do stavu, do kterého by se žádný zkušený běžec dostat neměl. Zlo, na zvracení, nohy nešly, všechno bolelo, a ještě přes půl hodiny přede mnou. Na posledních šesti kilometrech mě předběhlo určitě na pětset běžců, včetně vyznavačů takových běžeckých stylů, o kterých byste si řekli, že by se s nimi dotyčný do běhu radši ani neměl pouštět. Byl jsem v takové depresi, že kdyby to ze Svádova nebylo do města tak daleko, okamžitě to zabalím. Poslední dva kilometry jsem měl každý za 7 minut, což je tempo, ve kterém se půjdete proběhnout vy všichni, co to normálně neděláte. Prostě zlo.
Po doběhu jsem měl na sebe neskutečnou zlost. Nejen, že mi bylo zle (a potom celé odpoledne a celou noc), ale hlavně jsem sám sebe rozčílil tím, jak jsem se svým tempem naložil. Kam jsem se hnal? Vždyť bylo přeci úplně jedno, kdy do cíle dorazím! Výsledný čas 1:56:47 není žádná hrůza, ale to, co jsem si zase musel prožít za stav jenom kvůli svojí hlouposti, to mě bude dlouho hlodat.. Vzhledem k tomu, že teď, 24 hodin po závodě, už mi to na průduškách a v krku zase "pěkně pohořívá", bude mít tahle naivita určitě dohru v podobě dalších několika prokňouraných dní s teplým čajem..
Ze všeho špatného si musíme snažit vzít nějaké pozitivum a nějaké poznání. Z letošního ústeckého půlmaratonu to bude fakt, že vytrvalost ve vás nezůstává věčně a po tréninkové pauze se k ní musíte zase pěkně pečlivě propracovat. A když nemáte natrénováno, nikam se necpěte!!

sobota 9. září 2017

Jarolím na pranýři? Vážně?

Po definitivní ztrátě již tak plané naděje na účast v baráži o MS ve fotbale a zejména příšerném výkonu v Severním Irsku se vyrojilo spoustu analýz a článků ohledně národního týmu a jeho současného lodivoda, Karla Jarolíma. Jestli by měl ještě dostat šanci, zdali pod ním reprezentace jeho vinou nehrála hůře, než jsou její možnosti. Komentáře typu "Jarolíma vyhodit, je neschopný" bylo nepočítaně.
Jako opravdu? To si fakt tolik lidí myslí, že momentální stav naprosté bídy kdysi výkladní skříně českého fotbalu je jeho vina? Jeden z mudrců ve fotbalových diskuzích napsal: "Okamžitě odvolejte Jarolíma a dejte tam někoho, kdo začne budovat nové mužstvo. To současné rozpustit." Na tento komentář jsem nevydržel nereagovat a zeptal se dotyčného: "A jaké hráče byste tam, prosím, dal? Jaké lepší máme?" Odpověď zněla: "Z naší ligy, ty co maj formu." Představil jsem si, jak by asi vypadala hra výběru naší ligy od Brna až po Jablonec..
Jarolím jen vaří ze surovin, které mu současná česká fotbalová kuchyně nabízí. A ty jsou bohužel velice nekvalitní. Po útěku Pavla Vrby neměl žádný čas na zkoušení, 14 dní po zvolení už hrál první kvalifikační zápas, a i když se třeba v některých zápasech třeba úplně netrefil do očekávaného scénáře (jako třeba v Severním Irsku), dovolím si tvrdit, že s žádnou jinou sestavou by v zápasech nedopadl o moc lépe.
Co měl vlastně KJ k dispozici? Sázel na nejlépe hrající hráče z mužstev, která (povětšinou neúspěšně) bojovala v evropských pohárech a k nim přidal těch pár posledních výjimek, hrající za mírně nadprůměrné evropské celky. Forma některých z nich, jak ukázali naposled Jankto a Krejčí, má ale bohužel nestálou úroveň. Když mu režisér a jediný hráč schopný opakovaně najít centrem hlavičku spoluhráče v pokutovém území, Dočkal, odešel do o tři tempa pomalejší Číny, zkusil jej v Norsku, kde vyhořel, a tak jej dále raději slepě nestavěl, ale snažil se složit jedenáctku z v tu chvíli nejlepší formu naznačujících hráčů. Pochopitelně na úkor sehranosti, ale ta se v rok trvajícím kvalifikačním cyklu stejně nedá nijak extra získat.
Mudrci, radilové a trenéři z pohovky - zvykněte si na to, že i když náš národní tým bude trénovat třeba Guardiola, Mourinho, Klopp či si tam doplňte toho, koho uznáváte jako kapacitu vy, lépe zatím nebude.
Zmar českého fotbalu je dle mého názoru kombinací následujících faktorů:
1) shnilého fotbalové prostředí u nás
2) celkového přístupu mladé generace k životu
3) mentální výbavou dnešních fotbalistů a to nejen u nás
Vysvětlím.
Shnilé fotbalové prostředí není třeba nikterak dlouze popisovat. Co se děje v českém zákulisí nejlépe dokumentuje kauza "Pelta" a neustále se vracející problémy s protěžováním určitých týmů a hráčů na základě zákulisních vlivů. Fotbaloví agenti jsou nenažraní a nehotového fotbalistu okamžitě prodají, neboť za něj dostanou tučnou provizi. Takový hráč většinou z českého prostředí naprosto nebývá připraven, ani jazykově, ani mentálně, často se vrátí zpět a jeho výkonnost už se na tu chvilkovou, než odešel, nevrátí. Atmosféra na stadionech, to je také kapitola sama o sobě. Jen vystihuje stále menší důvěru lidí v čistotu českého fotbalu, kterou přítomnost lidí jako Berbr opravdu nezvedne.
Kombinace bodu 2) a 3) je ještě větším vrahem českých fotbalových nadějí. Fotbalová kabina je prostředí, kde se jen velice těžko stanete svědomitým člověkem. Maká se tu hlavně na oko, a jakmile je možnost, jde se pařit, machrovat na holky a řeší se hlavně jak mi to sluší a co si pořídím. S tím, jak se hráč dostává na vyšší, řekněme prvoligovou úroveň, finanční zajištění stoupá. Takže se utrácí za automobily, v casinech, a česká pohodlnost najednou hráči zabraňuje se zlepšovat. Myslí si, že dělá dost, ale jeho přístup k fotbalu je stejně povrchní, jako jsou jeho starosti. Případem budiž Václav Kadlec, který si po dvou neúspěšných zahraničních štacích okamžitě za štědrý výdělek ve Spartě pořídil Lamborghini.. A jak přibývá počet tetování na jeho těle, tak ubývá kvality v jeho výkonech..
Co s tím?
Aby jedinými nadějemi nebyli hráči, kteří odejdou do zahraničí v opravdu útlém věku, mělo by se fotbalové prostředí zkulturňovat již od žáků. Měly by je vést kvalifikované osoby a to i v oblasti mentálního rozvoje. Jakmile začíná klukům puberta, musí se k práci s míčem přidat i nezbytná příprava na život. Naučit je chovat se k penězům a vést je k svědomitému přístupu a to nejen ke sportu. Je pravda, že když slyšíte některé playery mluvit do mikrofonu, zdá se výše zmíněné téměř neproveditelné... Pak ale třeba blbci nebudou všichni chodit s modelkami, které je po koncich kariéry opustí a půjdou dělat ozdobu někomu jinému, a nebudou je sousedi nacházet v oprátce na půdě..

úterý 5. září 2017

Česká sportovní chlouba vs české sportovní dno

Ve čtvrtfinále US Open jsou dvě české tenistky! Rozhodně teď nebudu vyhledávat statistiky tohoto turnaje bůhví kolik let nazpět, ale tipoval bych, že se to ještě nestalo.
Karolína Plíšková po dvou úporných třísetových zápasech, kdy dokonce odvracela mečbol, předvedla ve 4. kole hurikán a s Bradyovou neměla slitování. Zdržela se 46 minut a měla hotovo. Ve čtvrtfinále se dokonce mohla utkat s Lucií Šafářovou, ale ta nezvládla koncovky vyrovnaných setů s Vandewegheovou a vypadla.
Ve čtvrtfinále je pro mě nečekaně i Petra Kvitová. Po Wimbledonu jsem se do ní trošku opřel, že je to to nejnevyzpytatelnější, do čeho můžete investovat svoje sázky. To samozřejmě platí dál. Ale má to i tu druhou minci, a to fakt, že je potom schopná smáznout po suverénním výkonu favoritky, jako to naposledy provedla s Muguruzaovou (Bože, to je patvar, to přechylování je děs, ale napsat favorizovanou Muguruzu??? Co je lepší? :D). Ten zápas jsem sledoval ze záznamu celý a opravdu jsem žasnul, jak parádně Petra hrála. Pořád jsem čekal, kdy přijde ta třicetiminutovka, během které neuhraje žádný game, vyhází všechny míče mimo kurt a nabere ztrátu, která nepůjde dohnat. A nestalo se J Takže dnes v noci v 1:00 středoevropského času se utká o semíčko s Venus Williamsovou. Možná je dobře, že hraje proti další hráčce světové desítky, protože drtivá většina předchozích grandslamových výpadků se u ní udála s naprostými outsiderkami.
Ženský tenis je momentálně česká sportovní chlouba, zaplať pánbůh za to.

No, a teď o druhém pólu českého sportu, o totálním dnu.. 
Anebo raději ne? 
Tak nějakých návalů vzteku se u včerejšího večerního zápasu v Severním Irsku fotbalový fanoušek asi neubránil, ale přeci jen se nestalo nic neočekávaného, ne? Nebo si snad někdo myslel, že se z čista jasna změní toporná hra české reprezentace a uvidíme vítěznou stíhací jízdu za baráží? Ne, to bylo vyloučené už předem. Dalo se doufat, že se nám třeba povede po vyrovnaném průběhu vstřelit nějaký gól a šťastně zvítězit, ale k tomu nedošlo.
Komentovat Vaclíkovy "zákroky", náš „tah na branku" či „schopnost“ přesné kombinace s průlomovými přihrávkami je naprostým plýtvání časem.
Stačí jediný údaj zápasové statistiky. Mužstvo, které potřebovalo zvítězit a tomu mělo přizpůsobit svojí taktiku a hru, vystřelilo JEDENKRÁT mezi tyče..
V tabulce skupiny je před Českou republikou o jeden bod už i Ázerbajdžán..

Amen..

neděle 3. září 2017

Nedělní blog o nehorázném fotbalovém vstupném, vyjímečném US Open a s druhou kapitolou golfové retardace

Páteční večer jsem měl možnost sledovat souboj české fotbalové repre s úřadujícími mistry světa Němci přímo v Edenu. Ano, já vím, že je to masochismus vypravit se na marnou, předem ztracenou bitvu, ale Deutsche Nationalmannschaft na našem území nehraje každý den, navíc jsem to díky Pepometovi (a za to mu, stejně jako za všechny ostatní vstupenky, znovu děkuji) měl zdarma a pro jistotu jsem ještě otupil svou mysl pěti pivy, aby ta případná nakládačka tak nebolela.
Český fotbalový svaz se zase vyznamenal. Po zatčení gaunera Pelty a jeho odstoupení z funkce předsedy této vždy "transparentně" fungující organizace bude nejspíš ve svazové kasičce značně ubývat finančních prostředků. On se ten způsob hospodaření v českém kamarádschaftu určitě musí časem negativně projevit a peníze pak chybí tam, kde by je fotbal jako sport skutečně potřeboval. Tak si na FAČR řekli, že to musí zaplatit fanoušek. Lístky skoro za 3000,- na zápas v kvalifikaci, která je už tak na 95 % ztracená, to je tedy maso.. Byl jsem za 1000,- tři dny v Novém Městě na světovém poháru v biatlonu na šesti závodech, za cca 2200,- na skupinovém zápase ME ve fotbale, za 500,- na dvou finálových dnech mistrovství světa v kanoistice, za 1800,- celý den na centrkurtu Roland Garros, za 1800,- na Foo Fighters kousek od pódia, ale za 2890,- jsem ještě nikde nebyl. A aby šel někdo ještě nedej bože se synem na výkvět českého fotbalu, který je momentálně značně podprůměrným fotbalovým zbožím, za takový ranec, to jsem si nedokázal představit. Přesně podle toho to potom na stadionu vypadalo. Zatímco pro průměrně vydělávajícího Čecha zaplacení podobné částky může znamenat týden o čínských polívkách a chlebu před příští výplatou, cca 110 EUR se nežinýruje investovat i německý dělník. A protože Praha je po dálnici z Německa slabě přes hodinku, zvedla ruce nad hlavu po prvním gólu asi polovina publika (přičemž tou dobou byla ještě tak tisícovka lidí před vchodem kvůli osobním prohlídkám s nepočetným a šíleně pomalým pořadatelským personálem) . A německé popěvky mnohdy přehlušily tradiční suché české "Češi" a "my chceme gól". V době, kdy je český národní tým v situaci, že potřebuje proti tak silnému soupeři zabodovat, aby měl ještě nějakou naději na postup, je pořádná divácká podpora jedním z nejdůležitějších pomocných faktorů. O tu hráči díky přístupu českého fotbalového svazu v pátek večer přišli.
Žádný masakr se na hřišti nakonec nekonal. Je velká škoda, že se proti nezvykle ležérním Němcům nepovedlo udržet alespoň remízový výsledek. Troufám si říct, že takového milodaru, jaký poskytovali úřadující světoví šampioni svým přístupem v tomto utkání, se mnoho jiných protivníků nedočká.
Český národní tým sice ještě není matematicky vyřazen, prakticky však zcela určitě ano. Aby postoupil, musel by všechna následující utkání vyhrát (v Severním Irsku, v Ázerbajdžánu a doma se San Marinem) a druzí Severní Irové by ze tří zbývajících zápasů (doma s ČR, doma s Německem a v Norsku) museli získat pouhé dva body. Že by se to přeci jen mohlo stát? Dobře, já tomu sice nevěřím, ale dejme tomu. Z druhých míst se však ze všech skupin nepostupuje. Tým s nejnižším počtem bodů ze všech 9ti skupin se do listopadové baráže nepodívá. ČR by při té bláznivé hypotéze se třemi výhrami získalo 18 bodů. To je počet, na který většina týmů na druhých místech dosáhne možná už jedno utkání před koncem kvalifikace. A pokud by se nakonec i tohle podařilo a někdo skončil horší, přišla by zmíněná baráž. Češi by do ní šli díky propadu mezinárodního koeficientu jistojistě nenasazení a při pohledu na jednotlivé tabulky zjistíme, že druzí jsou momentálně například Portugalci, Italové nebo Chorvati.. Tak co, existuje ještě někdo, kdo si myslí, že příští červen se v Rusku na MS bude hrát při nástupu týmů česká státní hymna? Pokud ano, nejspíš by měl požádat svého psychiatra o vysazení léků, které mu předepisuje :D :D

Ještě se krátce zastavím u probíhajícího US Open. Mužská dvouhra, jak jsem tu již glosoval, je historickou nadějí pro všechny ty čekatele, kteří se ve stínu všech Federerů, Nadalů, Djokovičů a Murrayů neměli léta šanci podívat do žádných grandslamových finále a žehrají na to do jaké tenisové doby se narodili. V letošním ročníku je sice stále FedEx i Rafa, oba však v horní polovině pavouka. (pavouk zde) V té spodní nezůstal žádný elitní tenista a své premiérové finále si zahraje někdo z osmičky Querrey, M. Zverev, Lorenzi, Anderson, Shapovalov, Carreno-Busta, Pouille a Schwartzmann. Takto nečekaným finalistou se naposledy stal Robin Söderling, a to na Roland Garros 2009. Tenkrát jako 23. hráč očekávaně podlehl Rogeru Federerovi 0:3.

Na závěr vám dám krásnou příležitost pobavit se na můj úkor a uvědomit si, plky jakého nemehla tu vlastně čtete. Podruhé tento rok jsem se vypravil zlepšit si golfový hendikep na turnaj. Tentokrát na své domovské cínovecké hřiště, kde znám každý drn a stromek (a to opravdu podrobně, protože není dne, kdy bych pod nimi nehledal ztracený míček). Letos jsem zavítal na golfová hřiště přesně devatenáctkrát a jen dvakrát odehrál devítku či osmnáctku s průměrem horším, než 3 rány nad par jamky. A to - ano správně - na obou dvou turnajích, na které jsem se letos vypravil, tedy v červnu v Terezíně a právě včera na Cínovci. Není nad to řádně načasovat formu!! Dát si večer na fotbale šest piv a jít hrát i přesto, že předpověď hlásí pro mé zimu nesnášející tělo vražedných 7 stupňů, je nápad hodný rozbití huby. Bez zimní čepice už letos na Cínovec ne! Tak zmrzlé uši jsem snad nikdy neměl!! O tom, jak krásně jsem si dokázal nepřihrát do greenu z pěti metrů a podobně, vám radši vyprávět nebudu.. Ještě štěstí, že ve flightu jsem měl parádní lidi, krásně jsme si pokecali a docela jsme se svými výkony pobavili. Poslední jsem nakonec neskončil a to bylo to úplně největší vítězství dne!!

pondělí 28. srpna 2017

Zlatá kanoistická desetiminutovka a start čtvrtého tenisového grandslamu

Víkendové kanoistické mistrovství světa, které se po 59ti letech konalo v Račicích, jsme si měli možnost vychutnat přímo z tribun podél cílové rovinky. Pěkně jsme se v tom dusnu zapotili.  Za normálních okolností bych šel do půl těla, ale vzhledem ke zvýšenému výskytu mužů provozujících kanoistiku se zády tak širokými, že přes ně věčně nebyla vidět půlka kanálu, jsem nechtěl riskovat, že po pohledu na mě se přestanou svému sportu věnovat, aby vypadali tak hezky jako já. Po trošku rozpačité sobotě, kdy si sice největší česká esa dojela pro medaile, ale jen stříbrné a bronzové, přišla parádní neděle. V rozmezí 10ti minut si na pětistovce dokázali Josef Dostál i Martin Fuksa s velkým přehledem dojet pro zlato a mohli si vychutnat ovace nacpaných tribun. Když oba závody gradovaly a čeští favorité mířili nezadržitelně pro své tituly, byl to neskutečný hukot! Skoro bych to srovnal s řevem na biatlonovém mistrovství či světovém poháru v Novém Městě, na kterém jsme měli možnost být (jen škoda, že ne letos, když se konečně povedlo vyhrát Gábině).
Celková bilance 2 zlata, 1 stříbro a 3 bronzy stačila na celkové čtvrté místo v pořadí národů.
Ta voda!! Ať už stojatá, nebo ta rychle tekoucí, divoká (mimochodem, Štěpánka Hilgertová na tribuně v Račicích taky nechyběla). Nebýt vodáckého sportu, vozili bychom z olympijských her jen polovinu medailí.
Snad chlapcům ta forma vydrží až do Tokya za tři roky. Tady máte vítěznou fotografii obou českých mistrů světa. Dobře, přiznávám se… Dávám jí sem hlavně proto, že jsem na ní taky :D :D



V pondělí začal v New Yorku poslední tenisový grandslam roku 2017. Do mužského pavouka je dlouhá léta nevídaný pohled! Marně zde budete hledat Novaka Djokoviče, Andyho Murrayho nebo Stana Wawrinku. Tedy vítěze 17ti z posledních 27mi grandslamových turnajů a hráče, kteří si v letech 2015 a 2016 podmanili všechny grandslamy.
Takže Roger Federer, win Nr. 20? Rozlosování turnaje je tedy poměrně k zlosti.. Při absenci dvojky spadl úplně dolu Marin Čilić (č. 5), zatímco Federer i Nadal jsou oba v horní polovině a utkali by se tak už v semifinále. A Tomáš Berdych to schytal tak, že už ve 4. kole na něho při případném postupu čeká Nadal.

V ženském pavouku divákům po přidělení divoké karty dopingové hříšnici Šarapovové los hned v prvním kole přinesl bonbónek v podobě souboje světové dvojky Halepové a právě Marie. Ráno jsem si duel ze záznamu (samozřejmě se zvukem na minimum) pustil a byla to parádní bitva! Ruska dokázala Rumunku nakonec ve třech setech udolat (čímž Karolíně Plíškové odvalila největší balvan z cesty za udržením pozice světové jedničky) a postoupit. I s kýčovitým koncem plným dojemných obličejů k americkému publiku, které ji viditelně nezatratilo. Jen by mě zajímalo, jak by se většina sportovního světa na newyorské pořadatele dívala, pokud by Šarapovová US Open třeba dokázala vyhrát..

čtvrtek 24. srpna 2017

Slávistická realita

Slunce vyšlo jako každý den - ráno. Zapadlo, tak jako vždy - zase večer. Já ani nikdo z mých přátel či rodiny opět nevyhrál ty miliony ve Sportce.. A Slavie nedala soupeři z Apoelu ani gól. Holt, jsou věci, které se nemění a zázraky se dějí jedině v pohádkách. Žádný takový příběh se včera v Edenu očekávaně nestal.
Nutno říct, že Slavie sehrála určitě svůj nejlepší soutěžní zápas v této sezóně, snažila se, šancí měla dost.. Ale to, co odděluje elitu od průměru – schopnost vstřelit gól, tu bohužel, stejně jako ostatní české týmy, bolestivě postrádá. Zatímco minulý týden jsem byl po prvním zápase vzteky bez sebe, za včerejšek se na sešívané nelze zlobit. Prakticky jim není co vytknout. Hráli to, na co momentálně mají. Se všemi těmi nepřesnostmi, nedokonalostmi v práci s míčem a s tragickým zakončením. Žehrání na sportovní štěstíčko a podobné pozápasové nářky bytostně nesnáším, ale včera to alespoň jeden, dva náhodné odrazy chtělo.
Dále je, myslím, zbytečné včerejší odvetu komentovat. Slavie propásla velkou šanci, protože 170 minut ze 180ti dvojzápasu zdržující Apoel byl k poražení.. Dopadlo to podle očekávání, přestože slávističtí fandové byli optimističtí a věřili.. Ale realisté ani nemohli. Teď jen pár čísel, proč:

Slavie hrála v letošním ročníku zatím 8 zápasů.

Vstřelila 5 gólů, což je průměr 0,62 gólu na zápas a 1 gól za 144 minut, tedy 2 hodiny a 24 minut..

Z těch 5 gólů byly tři z penalty, jeden po rohu a jediný ze hry. Což tedy znamená, že Slavia dokázala ze hry dát pouhopouhý 1 gól za 720 minut, tedy 12 hodin!!!!!

Poslední vstřelený gól byl Jihlavě v prvním dějství, od té doby už odehrála 7 poločasů, ve kterých se gólu nedočkala!!

Je krásné věřit. A správný fanoušek by asi měl.

Ale není nad to zůstávat v realitě.

úterý 22. srpna 2017

Proč v dnešní době ještě nemohu sledovat sportovní události, které chci???

V neděli večer jsem si chvilku před spaním chtěl zpestřit sestřihem bundesligových utkání na Eurosportu 2, jak jsem na ně byl za předchozí roky zvyklý. A ejhle! Nic! Inu, podívám se do programu, a… Taky nic! Bundesliga nikde…
Začal jsem se tedy pídit, co se přihodilo. A ani články na internetu nebyly upřesňující. „Bundesliga na území České republiky zatím s otazníkem..“ S vysvětlením, že vysílání Eurosportu se pro jednotlivé státy trochu liší a licence na utkání a sestřihy, jako tomu bylo v minulých letech, je nyní platná jen pro Německo. Přihlášení do Eurosportplayeru, který si za cca 100,- měsíčně platím, se mi najednou nezdařilo.. A můj účet je neplatný.. Pouze se mi zobrazila nabídka na založení nového s novým poplatkem. Že bych dostal nějaký tento fakt oznamující email, to jsem nezaznamenal. (mimochodem týden před tenisovým US Open zdrcující fakt!!!!!)
Když jsem si v lednu 2016 pořizoval O2TV, bylo to hlavně proto, že vlastnili práva na vysílání Premier League a v nabídce byl program Digi Sport, na kterém šla PL též, v plném rozsahu. Na Sport 1 a Sport 2 běžela španělská liga a na Eurosportu právě Bundesliga. Tedy tři nejlepší evropské soutěže, které rád sleduji. Rok a půl poté, v srpnu 2017, a to za stejných podmínek a za stejné peníze, se mohu tak maximálně rozčilovat u neustálého sekání se a vyklikávání reklam na internetových streamech.. Nic víc..
Pokud bych si chtěl všechny moje oblíbené zahraniční soutěže vychutnat, musel bych si tedy platit (zatím jen!!!) dva poskytovatele (což znamená mít další navrtané díry se zásuvkami , další set top boxy, kabely a ovladače..) a i tak bych zatím nemohl sledovat Bundesligu. V téměř končícím druhém desetiletí jedenadvacátého století, kdy už máme možnost sledovat online téměř cokoliv, je to pro mě dost zarážející.
Abyste tomu rozuměli – já nechci, aby to bylo zadarmo! Já se dokonce každou chvíli podivuji nad „hejtujícími“ komentáři na Českou televizi, kdykoliv nevysílají nějaký důležitý sportovní svátek, protože jako veřejnoprávní TV nebyli schopni přeplatit komerční konkurenci. Všude ve světě jsou velké události už na placených kanálech. A připravte se na tento fakt už během příštích Olympijských her, které koupilo Discovery, jehož součástí je právě Eurosport. Nabídka vysílání ČT tím bude oproti předchozím letům výrazně omezená. Ale chtěl bych mít možnost si jednoduše všechny sportovní podniky, ligy či události zaplatit. Na jednom místě, na přesnou dobu, a na svojí osobu. A ne, abych musel měnit providery televizních služeb jako ponožky s tím, že za rok a půl ta či ona událost skončí zase u někoho jiného!!! Ale kde si mám teď zaplatit Bundesligu, Premier League nebo španělskou ligu, abych je mohl sledovat VŠECHNY?? To nelze!! Takže zatímco tu máme už téměř dvacet let tři mobilní operátory, kteří spolupracují na tom, aby se mezi ně žádný další nedostal, a služby nabízí už léta stejné (a trapně předražené), sportovní události se stěhují každou chvíli k jinému vlastníkovi a jejich dlouhodobé sledování máte tedy s velkým otazníkem...

A TO MĚ TĚŽCE JEBE!!!

úterý 15. srpna 2017

Nasr.... blog

Většinou se snažím na tomhle černožlutém místě hledět na sportovní svět trošku s nadhledem a zamýšlet se nad komentovanými událostmi trošku zeširoka, abych mohl později, když si třeba článek přečtu, říct, že jsem to popsal docela rozumně.
Dnes nic takového dělat nebudu. Jsem velice nasr…., a tento stav se bude odrážet i v následujících řádcích.
Letošní fotbalová Liga mistrů bude zas a znovu (a tedy tradice zůstane zachována) bez českého klubu. Opět tedy můžeme zapomenout na vysoké příjmy z UEFA a dva naše kluby (že budou jen dva se rozhodne tento, nejpozději příští čtvrtek v zápasech Plzně, uvidíte..) budou hrát jen Evropskou ligu.
Upřímně – co by tam Slavia dělala? Viděl jsem jí letos počtvrté – a všechny zápasy hrála příšerně. A jestli jsem ta první utkání (spíš jsem to tak chtěl vidět) omlouval tím, že se její hráči sehrajou, teď už nezbývá než konstatovat, že žádný zázrak v její hře čekat nemůžeme. To, co stačí na českou zpomalenou soutěž, nemá ani na podprůměrný tým zvenčí. (sorry, ale přesně tohle Apoel byl) Je vlastně úplně zbytečné se dívat na los. Novinářské články vždy nabízí varianty, koho že by český tým mohl v příštích kolech potkat, s kým má šanci atd.. JE TO ÚPLNĚ JEDNO!! Český fotbal prohrává s albánským, srbským, rumunským, kyperským.. Vlastně je nepochopitelné, že se pořád držíme na nějaké 15. příčce v evropském koeficientu. Jak je možné, že v úplně všech zápasech působí soupeř našich elitních týmů mnohem pohyblivěji, mrštněji a fotbalověji? Ať narazily Slavia, Sparta nebo Plzeň letos na kohokoliv, byly už v těch nejzákladnějších atributech na hony horší!! A to nehovořím o schopnosti zpracovat míč, obejít jeden na jednoho, poslat přesný centr.. A pokud jsme doufali, že letošními na naše poměry megalomanskými nákupy zvenčí se úroveň hry českých klubů výrazně zvedne, můžeme se zase uklidnit. Buďto nebyly týmy schopny sehnat opravdu kvalitně pohybující se hráče (možná Biabiany a Ben Chaim budou výjimkou) nebo se vytypované posily (pokud měly vůbec natrénováno či nebyly zraněné) okamžitě adaptovaly na úroveň svých nových spoluhráčů. Včera to bilo do očí!! Jeden příklad za všechny. Slávista Frydrych měl v jeden moment třikrát šanci nacentrovat. První centr kopl na nejbližšího hráče. Měl štěstí, míč se k němu odrazil podruhé. Než jej zpracoval, měl před sebou soupeře. Rychle se snažil nahrát dozadu (kam taky jinam), ale přihrál soupeři. Měl opět štěstí a míč se k němu zase odrazil a měl třetí šanci. Následovalo další pětivteřinové zpracovávání míče a už měl opět za zády soupeře, takže nemohl už dělat nic jiného než upadnout. Což udělal a jen čekal, jestli z toho bude alespoň ta vymodlená standardka.. Tlak Slavie včera vypadal následovně – přihrávky na půlce, do strany, a zpátky. Pokus obejít jeden na jednoho – naprosto nepředstavitelná věc. Rychle a přesně ve dvou nebo ve třech vykombinovat – sci-fi. Ne, s tímhle do Ligy mistrů nechoďme..
Fotbal přináší českému fanouškovi, prahnoucí po tom zase vidět tuzemský ať už reprezentační či klubový tým v pěkné a vyrovnané bitvě s kvalitním soupeřem, čím dál tím větší zármutek. Závidím všem vám, kterým je tahle hra jedenáct na jedenáct úplně volná. Všem těm, kteří když vidí nějaký můj odkaz na nový článek na blogu si řeknou: „..ježiš, zase ten blbeček s těma jeho dementníma starostma..“ Jste taaaak šťastní lidé!!!  

Už aby začal ten biatlon…


čtvrtek 10. srpna 2017

Nechme staré atletické světové rekordy dále platné!

Když už máme ten světový šampionát v atletice, položím do placu otázku, která se na začátku mistrovství probírala i v diskuzním studiu České televize.
Jak se díváte na revoluční návrh světové atletické federace na zrušení všech světových rekordů, které nebyly dosaženy za nově stanovených podmínek?
Jednou z nich je například to, že atlet musí být před závodem několikrát testován a jeho vzorek je uchováván příštích 10 let pro případnou zpětnou kontrolu. Což v praxi znamená, že by nemohl být platný žádný rekord starší než z roku 2005, kdy se odebírané vzorky začaly uchovávat.
Když tenhle návrh slyšeli sportovci, kteří jsou držiteli světových rekordů, dosažených před tímto datem, pochopitelně je zpráva notně zdvihla ze židle!! A já, i když žádný primát nikdy držet nebudu, jen si pamatuju většinu historických výkonů zpaměti a kdybyste mě vzbudili o půlnoci, tak vám až na ty časy na 10000 metrů, kde je spousta číslic, vyjmenuju výkon, držitele a možná i rok a místo dosažení, jsem reagoval úplně stejně.
Iniciátoři revolučního návrhu nakonec poněkud ubrali, nicméně je stále aktuální varianta, že by se napříkad zrušily všechny světové rekordy dosažené před rokem 1991, kdy byl boj proti dopingu tak nějak v plenkách.
Pominu teď fakt, že jsem si na staré rekordy zvykl a nechci, aby byly zrušeny.
Připravil jsem tu takový malý přehled těch nejzajímavějších a nejsledovanějších atletických disciplín s jejich nejlepšími dosaženými výkony všech dob. Když se do nich pozorně zadíváte, pochopíte, co asi IAAF k úvahám o změnách vede.
V ženských sprintech a silových disciplínách jsou všechna světová maxima dosažena v osmdesátých letech. Stovce a dvoustovce stále vévodí nedostižitelné časy Florence Griffithové-Joynerové. Času 10:49 se od té doby žádná atletka nepřiblížila ani ne desetinu. Na dvojnásobné trati se až Dafne Schippersová v Pekingu v roce 2015 dostala alespoň tři desetiny za jinak naprosto nepřekonatelný čas 21:34. Je tak atletkou, která by se při přijetí nových úprav stala světovou rekordmankou. Griffithová-Joynerová těchto časů dosáhla až krátce před třicátými narozeninami, navíc je zaběhla všechny v jednom roce, přestože do té doby patřila k absolutně průměrným závodnicím. Nepochopitelný je i fakt, že nejlepší časy na stovce zaběhla během dvou dnů, v jednom dni dokázala dvakrát překonat hranici 10.70, od té doby pokořenou jen dvěma závodnicemi!!!! (a jednou z nich byla Marion Jonesová, usvědčená z dopingu). Bonbonkem na jejím brutálním výkonu 10:49 je i to, že přestože ten den v Indianapolis spoustu dálkařských a sprinterských pokusů nemohlo být uznáno kvůli větru silnějšímu než povolená hranice +2.0m/s, po jejím proběhnutí cílem se na tabuli objevilo 0.0, tedy bezvětří.. A když si pustíte záznam tohoto legendárního závodu, nemůžete si nevšimnout, jak závodnicím ve startovních blocích všem povlávají vlasy... Necelých 10 let po zaběhnutí těchto časů, v nedožitých 39ti letech, zemřela Flo-Jo, jak jí její fanoušci nazývali, na infarkt...
Podobně "čisté" se zdají i výkony Marity Kochové a Jarmily Kratochvílové na 400m či 800m. Čas Kochové na čtvrtce je naprosto nedostižný. V listině nejlepších časů je prvním výkonem, dosaženým po roce 2000, až 16. historický čas 48.70 Sanyi Richardsové, rekord české běžkyně dosud zůstává nejdéle nepřekonaným, již celé čtvrtstoletí. Těžko říct, jestli se atletické královny osmdesátých let musí každé ráno holit, aby nevycházely ven s knírem, každopádně děti nemají.
Samostatnou kapitolou je potom ženská koule!! Všech nejlepších 60 historických výkonů bylo dosaženo před rokem 1990!!! Včera nepřehodila vítězka londýnského závodu dvacetimetrovou hranici, zatímco Ruska Lisovská, Němka Slupianková a naše Helena Fibingerová neměly problémy přehodit 22metrovou hranici.
V mužských sprintech je to všechno jinak. Tam se téměř žádný výkon z minulého tisícitetí mezi elitními výkony neudržel. Když Michael Johnson zaběhl v Atlantě na dvoustovce 19:32 a zlepšil světové maximum o víc než 3 desetiny, pamatuju si, jak jsem někdy ve tři ráno pobíhal do obýváku bezmocný, že se o ten zážitek není s kým podělit. Kdybych kohokoliv z rodiny onehdá vzbudil, těžko by byl schopen mému naprostému úžasu porozumět. Spíš by mi byla televize vypnuta, ať jdu už konečně spát.. Tenkrát se zdálo, že výkon nebude překonán třeba i půl století. To by se ale nesměl narodit Usain Bolt! :) Jak dlouho budou právě jeho výkony uvedeny jako historická maxima, to jsem opravdu zvědav. Zejména u času 9.58 by to mohlo být i desítky let.
Ale i u mužů máme disciplíny, kde se zdají rekordy nepřekonatelné. Ať už je to koule, nebo třeba dálka. A k našemu potěšení i oštěp. Jan Železný je ale, to si troufám tvrdit, naprosto jiný případ než dopující východoevropské a německé ženy. Házel dlouhodobě na špici, a hlavně ještě dlouho po roce 2000, kdy už se kontrolovali atleti ostošest.
Stejně tak by mi bylo líto, kdyby přišel Mike Powell o svůj dálkařský rekord 8.95. Památný závod v Tokyu z roku 1991 bylo něco, co možná už nikdy atletický divák neuvidí. Po legendárním letu Boba Beamona z Mexika v roce 1968 8.90 se zdálo, že dál už se skočit nedá. Ale právě na MS v Japonsku byli Lewis a Powell v tak neskutečné formě, že se přeskakovali tak dlouho, až Powell ulétl právě až pět centimetrů pod devítimetrovou hranici. A to ještě v jednom pokusu mířícímu k devítce na doskočišti o milimetry přešlápl.. Nejsmutnějším skokanem do dálky ale může být Ivan Pedroso. Ten v roce 1995 v Sestriéres dolétl až na 8.96. Jenže italští pořadatelé nebyli schopni poslat oficiální výsledky na IAAF, protože amenometr byl zakrytý jedním z nich, stojícím před ním, a mohl jinak výslednou hodnotu +1,2m/s (která by byla v pořádku) ovlivnit.. Tím nemohl být výkon uznán.
Atletická historie a zejména její osmdesátá léta rozhodně nebyla bez dopingu. To si nemůže myslet ani snílek. Ale jednou se ty světové rekordy v těchto dobách zaběhly a i když jsou za státem řízený doping Rusové v dnešní době tepáni a já jsem ten poslední, kdo by s něčím podobným souhlasil, já bych je nechal platné. Je to takový malý odkaz toho, čeho by byl třeba člověk za pomocí podpůrných látek dosáhnout. Jednou mi můj kamarád, v současné době velmi uznávaná chemická kapacita v USA, s naprosto zaujatým výrazem ve tváři říkal: "Člověka můžeš pomocí chemickejch látek stvořit tak, aby zaběhnul stovku za sedm vteřin! Sice by hned po doběhu chcípnul, ale já bych je nechal, chtěl bych to prostě vidět, kam až by to zašlo!!" :D Samozřejmě, že je to extrém a sportovci by za podobné excesy měli být tvrdě trestáni. Světové rekordy z 80. let, stejně jako žádné jiné, bych ale stejně z historických tabulek prostě nemazal.

úterý 8. srpna 2017

Znovu zlatá Bára!

Moje blogovací lenost chtě nechtě musela nejpozději dnes ráno skončit. Nechat bez komentáře další velký večer Zlaté šampionky, čtvrté sestry, Báry Špotákové, to by bylo neodpustitelné.
Šestratřicet je věk, v němž bývají atleti povětšinou již posíláni do sportovního důchodu. Naštěstí vrhačské disciplíny jsou ke svým stárnoucím závodníkům přeci jen milosrdnější. Vždyť i Jan Železný dokázal získat zlato v pětatřiceti a ještě ve čtyřiceti bronz. I tak jsem byl ale během letošních mítinků překvapen, když se Bára 68metrovými hody zase přiblížila hranici, začínající 70kou.
Sama si pro finále vytyčila jasný plán. Udeřit v prvních dvou sériích. A stejně jako v kvalifikaci jí to napodruhé vyšlo. Číňanky se přibližovaly, trošku jsem se bál, aby to nakonec jedné v posledním pokuse neulítlo, ale v dobré náladě závodící Báru nepřehodily a tak může přidat do sbírky další nejcennější kov.
Tak si to pojďme, když už tedy hovoří o poslední sezóně, shrnout:
Bilance z olympijských her: 2x zlato, 1x bronz
Bilance z MS: 2x zlato, 2x stříbro
Bilance z ME: 1x zlato, 1x stříbro, 1x bronz
Celkové vítězství v diamantové lize: 4x
Překonání českého rekordu: 8x
Držitelka světového rekordu 72,28 (dosud platného)
To vše v rozmezí 11ti let od doby, kdy získala svou první evropskou medaili.
Slušnej oddíl, ne? K tomu ještě ten její upřímný a na nic si nehrající projev. Až bude Špotáková opravdu končit kariéru, mělo by to být na vyprodaném stadioně kdekoliv v ČR s hektolitry tekoucího piva a s velkou rozlučkovou párty. Díky Báro!!
Škoda, že to na MS necinklo už o den dříve, Tomáši Staňkovi v jeho životní sezoně chybělo trapných 5 centimetrů, aby si sáhl na svou první medaili. Snad mu zdraví vydrží a dočká se v dalších letech.
Nebudu se tu rozepisovat, kolik emotivních momentů už mi letošní atletické mistrovství, protože vzhledem k ideálnímu času vysílání jsem zatím nepropásl ani jeden den, přineslo. Kdo viděl finále tyčky mužů, trojskoku žen nebo výhru Mo Faraha, ten ví. Jeden okamžik je ale přesto nad všechny. Poslední individuální závod Usaina Bolta. Předem bylo jasné, že to je jeho závěrečná velká stovka. A taky se dalo očekávat, že tentokrát to bude poprvé tak, že možná největším favoritem nebude. Skončil bronzový. V závodě, který vyhrál za doping dvakrát suspendovaný Justin Gatlin. Atletický Bože, vážně bylo nutné dát odchodu tohoto velikána, který udělal z atletického sprintu nejsledovanější sportovní událost na celé planetě, takovýto scénář?? Nicméně ten obrázek byl výmluvný. Vítěz bez špetky zájmu se radoval se svými nejbližšími, Bolt obíhal stadion za neutuchajícího jásotu zaplněného londýnského stadionu. Kdyby tam kroužil do příštího dne, předpokládám že by v hledišti všichni zůstali. Po Usainovi zbyde v atletickém světě velká díra. Teď už nezbývá, než doufat, že mu to během tréninkového kempu v Borussii Dortmund půjde a zase ho uvidíme ve žlutočerné kombinaci na sportovní scéně! :D :D



čtvrtek 3. srpna 2017

Český pohárový horor

Třetí předkolo evropských pohárových soutěží máme za sebou. A pro český fotbal byly odvetné zápasy opravdu krutě zrežírovaným hororem, jehož dokoukání do konce zanechá ještě dlouho nepříjemný mrazivý pocit...
Tak si to shrňme: 4 zápasy, 4 prohry, skóre 3:9 a jediný, se štěstím vydřený slávistický postup.
Čeští novináři se snažili navnadit předsezóními titulky o tom, jak budou české týmy po dosud nevídaných nákupech sexy a jaká že nás to čeká průlomová a historická sezóna.. A vono hov... Přední české kluby zatím hrají holomajznu a budeme rádi, když zbydou z pěti zástupců alespoň dva. Zaplaťpánbůh, že ten Manchester na jaře dokázal dobýt Evropskou ligu a přihrát tím vítězi českého poháru alespoň jedno jisté místo v základní skupině dalšího ročníku.
Před středečními odvetami předkola Ligy Mistrů jsem byl dost v obavách. Některé hlasy, posílající Slavii jednoznačně za postupem mi přišly po prvním hubeném vítězství jako dosti nezdravě troufalé. BATE mělo dost pohárových zkušeností a ač se štěstím, dokázalo se v Edenu ubránit víc než hodinové přesilovce. Doma potom na Slavii vlítlo a zaplaťpánbůh za Škodovu hlavičku. První gól, který dali sešívaní jinak než z vymyšlené penalty, byl nakonec postupový. Slavie byla do tohoto zápasu posledním ze tří nejlepších českých týmů, kterého ještě nějakým zákrokem nepotopil gólman. Po pěti minutách hry a naprosto nepochopitelnému vyběhnutí Laštůvky někam do tmy už to neplatilo. OMG, kam běžel?? Bolek v Plzni a Dúbravka ve Spartě jsou naprosté tragédie a teď se k nim ještě takhle vehementně hlásil i strážce slávistické branky... Tak nějak v tom utrácení zapomněly managementy na pořádné brankaře..
Plzeňský Bolek to svým druhým nechyceným trestňákem proti FCSB během 7 dnů hned o pár minut později potvrdil. Vrbův soubor působil ze všech českých pohárových zástupců (odvetu Boleslavi jsem neviděl) nejfotbalověji, paradoxně skončil jeho zápas tou největší nakládačkou. Možná teď přidám názor, kterým budu připomínat novodobé ubrečené Sparťany, ale já si ho pro sebe nenechám. Na Plzni je v pohárových zápasech markantně vidět, jak kontraproduktivní může pro tým být fakt, že se mu v české lize ze strany rozhodčích nikterak neubližuje. Naopak se spousta soubojů píská v jeho prospěch, zahrává skoro každý víkend pokutový kop, každý druhý centr soupeře do plzeňského vápna je útočný faul atd.. Potom přijde evropský pohár a rozhodčí, který nemá od Berbra nůž pod krkem, a najednou jsou plzeňští vzteky bez sebe a po každém tvrdším neodpískaném souboji skáčou jak čertík z krabičky. Vím, že je to nereálné, ale český rozhodcovský sbor by měl být právě na ty adepty o Ligu mistrů a Evropskou ligu mnohem přísnější, aby potom v mezinárodních zápasech nekoukali, jak se ten fotbal vlastně píská.. Krmenčík.. Ano, byl nejlepším na hřišti a pořád tvrdím, že je v současnosti možná nejnebezpečnější český útočník vůbec. Ale to jeho neustálé rozčilování a strkání se soupeři by mu měl jeho zaměstnavatel DŮRAZNĚ vytknout. Pak to dopadá jako v závěru středečního zápasu. Bez něj (protože dostane minimálně 3 zápasy) to bude mít Plzeň v opravném předkole evropské ligy mnohem těžší..
Před čtvrtečními odvetami jsem byl ještě skeptičtější. Boleslav bez Chramosty a po domácí ligové porážce od Olomouce jakoby pomalu dojížděla na užší kádr a docela napěchovaný letní program. V Albánii vedla, ale nakonec se připojila k ostatním poraženým a její letošní evropská pouť skončila stejně, jako ta loňská a předloňská. Ve třetím předkole.
Sparta se odepsala marným výkonem před týdnem. Před domácí odvetou si i tak určitě spousta fandů namlouvala, že by to třeba na Letné mohl být památný večer. Kdepak. Po pěti minutách zápasu, když jsem sledoval rozdíl v obratnosti a rychlosti hráčů Crvené Zvezdy a Sparty, jsem měl jasno. A další kiks Dúbravky (jako sorry, ale co mohl udělat hráč soupeře, který centroval, jiného, než poslat přízemní přihrávku na malé vápno a on zůstane přilepený na lajně...) rozhodl odvetu hned na začátku. Že rozladěný sparťanský soubor na to, aby dal 4 góly nemá, nebylo potřeba žádného zamyšlení..
Příběh Andrey Stramaccioniho ve Spartě má tak zatím ten nejhorší možný scénář. Draze nakoupené posily působí nesourodě, ze tří zápasů mají letenští jedinou remízu, jediný penaltový gól a obranu děravou ještě víc než loni. Co je ale mnohem horší, uběhl přesně týden od ostrého startu do sezóny a už novému sparťanskému experimentu nevěří vůbec nikdo. V pondělí jsem si udělal čas a sledoval diskuzní fotbalové pořady a i bývalí hráči jsou tak neskutečně skeptičtí, že se opravdu ukazuje, jak je u nás v Česku nahlíženo na spolupráci s cizinci s nedůvěrou. To, že si ani Vízek nepamatoval, jak se přesně Stramaccioni jmenuje, bych přikládal spíš množství vypitých piv, ale Siegl, Zelenka nebo fotbalový expert deníku Sport Hartman byli všichni po dvou odehraných zápasech tak jednoznačně proti Italovi a jeho letním nákupům, že jsem žasnul. Nefunguje to. Zatím. Ale proboha - to je každý Sparťan opravdu tak netrpělivý, že se už při třetím zápase OPĚT žádá odchod trenéra? Co to je ten SPARŤAN vlastně zač? Tři nepovedené zápasy a taková skepse? Odchod celého kotle? Jak by to ten Sparťan vlastně dělal sám? Když tam byl Ščasný - nadával. Když tam byl Holoubek a začalo marné jaro - nadával. Když tam byl Rada - už se těšil až přijde někdo jiný. Teď je tam Ital, utratilo se 350 mega (pravda - pěkně po italsku, jakoby bez rozmýšlení), a zase nadává. Trpělivost je mezi příznivci rudých cizí slovo. Před takovými se ale potom cokoliv dost špatně režíruje...

čtvrtek 27. července 2017

Zvláštní přímá úměra ve Spartě

Velká letní revoluce s příchodem italského trenéra, osmi zahraničních posil, to vše dotováno dosud nevýdanými výdaji, měla na pražskou Letnou konečně vrátit lesk a sílu, toliko posilující ego jejích dominancechtivých fanoušků. I já, jakožto vyznavač hesla: „Je mi jedno, kdo vyhraje, hlavně ať to není Sparta“ (toto neplatí pro evropské poháry) jsem se docela těšil, že by to v podání někdejšího českého fotbalového vládce mohl být velice sympatický fotbal, který by ostatním tuzemským týmům s evropskými ambicemi případně ukázal cestu, jak třeba na to. Včera jsem tedy se zájmem zasedl k přenosu z Bělehradu, chtěl si zafandit Spartě v evropských pohárech a…
…nestačil jsem se divit. Ještě teď mám namožené svaly kolem obočí od toho, jak mě pohled na sparťanskou hru nutil jej zvedat a krčit. OMG, co to bylo za soubor?? Tohle by mělo nastartovat novou éru a zaútočit na opětovné získání suverenity na tuzemském fotbalovém nebi?
Během festivalu Colours of Ostrava, kdykoliv jsem míjel fronty slečen před TOIkami, abych si mohl bez čekání stoupnout k „raketě“ a hned potřebu vykonat, jsem si říkal: „Zaplaťpánbůh, že nejsem žena..“ A již třetím rokem po sobě (a po včerejšku zas a znova) si musím v duchu opakovat: „Zaplaťpánbůh, že nejsem Sparťan..“ Až je mi mých sparťanských kolegů a známých líto. Ano – byl to sice jen jeden zápas, ale bohužel vypadal tak beznadějně, že před týdenní odvetou si může jen snílek reálně představit, že by se výkon o 200% otočil a Sparta dokázala postoupit.
Sezona tak ještě ani nezačala, a Sparta může pomalu přehodnotit priority. Soustředit se na českou domácí soutěž a zkusit jí vyhrát, aby nemusela zase příští prázdniny hned po prvním zápase v sezóně škrtat všechny vypsané cíle.. A zajímalo by mě, na co by chtěl Stramaccioni teď do Prahy nalákat Giaccheriniho (mimochodem střelce gólu do sítě Belgie na loňském Euru). Na české stadiony? To nejspíš nevyjde.. Ve Spartě funguje zvláštní přímá úměra – čím víc utratí Křetínský za posily a všemožné investice do trenérů a managementu, tím bídněji rudý soubor hraje. Myslím, že sázkové kanceláře mohou pomalu začít vypisovat kurzy na to, kdy se objeví Petru Radovi na displeji telefonu jmenovka „Křetínský“. :D :D

Pro vedení naší ligy by možná stálo za to zamyslet se nad termínem startu ligové soutěže. Zápasy se hrajou ještě na konci listopadu, kdy je tma od tří a člověk může jíž do té sloty sledovat tu holomajznu snad jen v případě, že má doma opravdu prudící semetriku, před níž je i útěk do mínusových mrazů vysvobozením. Zato na konci července naše přední kluby hrají ty nejdůležitější evropské bitvy, které mnohdy rozhodnou o jejich rozpočtech na další dvě sezony, bez jakéhokoliv ostrého zápasu. Za to Crvena Zvezda měla před včerejším třetím předkolem odehrány již čtyři duely. Když už se tedy odsouhlasila ta šaškárna s rozdělením týmů do play off po odehrané základní části a tím prodloužením české ligy, doufám že to povede i k mnohem dřívějšímu začátku výkopu prvního kola.. 

úterý 25. července 2017

To bylo málo!!!

Čekal bych, že po jedné domácí výhře a jedné venkovní remíze českých klubů v prvních zápasech 3. předkola kvalifikace do Ligy mistrů budu spokojen.
A ne! Nejsem! Naopak.
Dost mnou cloumá pocit, že takhle rozehrané zápasy mohly jak Plzeň, tak hlavně Slavia, zvládnout mnohem lépe.
Plzeň v Bukurešti nezklamala. Po těch příšerných výsledcích v přípravných utkáních jsem byl pln obav, že sebevědomí Rumuni stárnoucí tým přejedou a ještě před odvetou ze sebe udělají výrazného adepta na postup. Zaplať pánbůh se to nestalo. Plzeň měla výborné začátky obou poločasů, poměrně dobře kombinovala a ne vždy dobře zabezpečenou obranu soupeře dokázala provětrávat. Bohužel, pokaždé když vstřelila vedoucí gól, se nechala zatlačit a zahnat do úzkých. Z nadějných vedení je tak jen remíza 2:2, což je ale pořád ještě velmi nadějný výsledek před domácí odvetou. Ovšem pozor! V živé paměti je stále předkolo, v němž si přivezla výhru 2:1 z Izraele, a doma ji prošustrovala..
Daleko víc mě ale štve konečný výsledek utkání Slavie : Bate Borisov. 1:0 je v pohárové matematice dobrý domácí základ do odvety, ale po tom průběhu.. Jestliže dostala ke 125. výročí založení klubu tak krásný dárek, jako je 70timinutová přesilovka, pak měla vytěžit rozhodně víc.
Mimochodem – to pravidlo s červenou kartou při faulu posledního hráče v pokutovém území, to je jedno z těch, které dělají fotbal těžce nespravedlivým. Hráč fauluje ve vápně.. Kope se penalta. Takže za zmařenou šanci dostává tým spravedlivě novou, ještě výhodnější. Tím by měla být situace vyřešena. 1=1. Ale na co ještě červená? Tým tak v jednom momentě inkasuje góla a ještě se dostane až do zbytku utkání do početní nevýhody. Postrádá to logiku, že?  
Zpět ke Slavii – těšil jsem se, jak bude po velkém letním posilování hrát. No, a upřímně.. Jak bych to… Kulantně řečeno… to drhlo. Kombinace nepřesná, pomalá, většina přihrávek do strany nebo dozadu, pokus projít jeden na jednoho naprosto nemyslitelná věc, centry a nákopy povětšinou k brankaři soupeře… Byl to první ostrý zápas, tak to s těmi negativními soudy nebudu přehánět. Ale doufám, že obraz hry bude za tři – čtyři týdny úplně jiný. A taky se budu modlit, aby díky neschopnosti využít dlouhatánskou přesilovku k vytvoření většího náskoku třeba Slavii nepotkala v odvetě ta jedna nešťastná minutka, jako včera Bate, a třeba taky nešla do deseti.. Jednogólové vedení by mohlo být v háji velmi nečekaně a rychle..

Ještě se krátce vrátím k uplynulým událostem, které zahýbaly sportovním světem. Asi byste mi to neodpustili (dobrá – já bych si to neodpustil), kdybych zapomněl na oslavnou chválu 19. grandslamového titulu tenisového génia, krále Rogera. Přiznám se, že už jsem se předchozí roky víceméně smířil s tím, že pan dokonalý zůstane co do počtu získaných GS-titulů na čísle 17. Proto jsem si letos v lednu kousal nehty při jeho nečekané a dramatické cestě na australský trůn. Wimbledonský titul byl ale jiný. Jelikož na Murrayho, Djokoviće i Wawrinku dolehla jakási únava z dlouhodobého působení na výsluní, odpočatý Roger měl cestičku krásně umetenou. V pětatřiceti letech zvítězil bez ztráty setu! Dokonce jsem se ve finále přistihl, že držím palce Marinu Čiličovi, aby uhrál alespoň jeden set a Roger si mohl svůj triumf trošku ubojovat (a tím mít třeba ještě větší radost). Teď už chybí k magické hranici 20ti jen jediný krok. Těžko předpokládat, že by se Novak a Andy nějak zázračně vzkřísili do své nejlepší formy do letošního US Open (konec srpna), a tak se velká šance pro švýcarského elegána narýsuje již zanedlouho.  


Tour de France má staronového krále. Počtvrté jí dobyl Chris Froome. U cyklistiky si sice nemůžeme být nikdy jisti, že za deset let nebudeme na Wikipedii číst, že roky 2015 – 2017 byly bez vítěze, ale s tím teď nekalkulujme. Tím pádem Chrisovi chybí už jen jediný zářez, aby vyrovnal velikány Anquetila, Mercxe, Induraina a Hinaulta. Letošní triumf byl ale poněkud jiný než ty předchozí. Bez jediného horského útoku, bez výhry v etapě. Froome se zuby nehty držel svých konkurentů v horách a důvodem jeho korunovace na Champs-Elysées byly obě dvě časovky. Mezi ním a druhým Rigoberto Uranem byl po všech odjetých 21 etapách rozdíl 54 vteřin. V časovkách jich Froome na Urana najel 76. Což znamená, že v ostatních etapách Uran Frooma o 22 vteřin porazil. Stejné to bylo se třetím Bardetem. Tomu dal Brit ve dvou časovkách 2:42. Celkový odstup byl ale 2:20. Rovněž i Bardet by tedy, v případě, že by na Tour nebyly časovky, Froomovi o 22 vteřin ujel.  To jsou ale jenom kdyby. Těsné rozestupy udělaly letošní TdF velice atraktivní a Chris Froome v zádech s nejsilnějším týmem jí nakonec dokázal zvládnout nejlépe. 

sobota 15. července 2017

Nejzajímavější Tour za posledních 20 let a COME ON, ROGER!!!

Letošní Tour de France je bezpochyby nejdramatičtější za posledních 20 let. Nepamatuju si (a to znamená, že tomu tak skutečně za ty dvě dekády, co to sleduju, nikdy nebylo), že by se po 13ti etapách mačkalo v celkovém hodnocení osm závodníků v pouhých dvou minutách ztráty na celkového lídra. A že by po čtyřech horských etapách a téměř dvou třetinách celého třítýdenního zápolení nebylo jasné, kdo to vyhraje.
Zatímco ve 12. etapě, která měla dojezd do kopce, jsem téměř po celou dobu láteřil, že se nepokusí nikdo nastoupit, a zabojovat o celkové vedení, aby nakonec přineslo závěrečných velmi záživných 700 metrů nádherný boj a velký převrat v celkovém hodnocení, ve 13. etapě to byla dramatická a hlavně netradiční podívaná po celou dobu etapy.
Od té doby, co Chris Froome vládne Tour de France se stalo vůbec poprvé, že jej někdo, poté, co získal žlutý trikot, zase svlékl. A já jsem byl strašně zvědav, jak se změní průběh etap, které do té doby vypadaly jednotvárně - tedy sedm jezdců Sky na čele, mezi nimi Froome, a zbytek favoritů bez týmových pomocníků v marných pokusech nějak pozici lídra ohrozit. Najednou nebylo Sky v pozici strážců vedení, a rozjelo tedy nečekané šachy. Landa (který navíc vypadá, že má mnohem lepší formu, než jeho "kápo" Froome) se dostal do úniku s Contadorem, v druhé skupince byl Kwiatkowski (a potom počkal na Chrise) a ve třetí skupině největších favoritů byl právě Froome. Jeden čas byl dokonce "domestik" Landa virtuálně vedoucím celého pořadí. Skoro jsem nedýchal, jaké to bylo drama!! Paráda, takováhle Tour se mi líbí. Před začátkem jsem jejím profilem úplně nadšený nebyl, po odstoupení Valverdeho a nepochopitelném vyloučení Sagana jsem byl velice rozezlen, že přijdeme o velkou část dramatu, a ejhle! Je tu zápletka, kterou jsme tu dvacet let neměli. A to ještě škoda, že právě Valverde a Richie Porte po pádech museli odstoupit, protože není pochyb, že by byli mezi těmi nejlepšími taky.
Do poslední třetiny tedy vstupuje ve žlutém Fabio Aru, těsně následován Froomem, Bardetem a Uranem. Mikel Landa jako záložní plán týmu Sky ztrácí na pátém místě minutu. Bude docela zajímavé sledovat, jak to bude ve Sky fungovat. Přeci jen se bude Landovi těžko zakazovat útočit, když kapitánem je sice Froome, ale zatím vypadá trochu hůře. A právě tenhle fakt by mohl konečné ambice a vzájemné vztahy ve Sky klidně nabourat! Cyklistika je sice týmový sport, ale těžko si lze představit, že jste poprvé v životě minutu od výhry v nejslavnějším závodě světa, a obětujete se pro někoho, kdo to třeba nakonec nevyhraje!
Štvou mě ale dvě věci :( Zaprvé to, že od středy do neděle budu v Ostravě na Colours a možná nejzajímavější vyvrcholení závodu budu někde honit po Wi-Finách nebo pomalém datovém připojení v koncertním davu na mobilu. A že za to budu odměněn nechápavými pohledy mé nejmilejší, o tom nemusím pochybovat :D :D A zadruhé to, že poslední etapou (když nepočítáme oslavný nezávodní dojezd v Paříži) bude časovka. Tedy úplné vyvrcholení neproběhne ve vzájemném boji bok po boku někde v kopcích, ale v individuálních soubojích s časem. Škoda. Kdyby se jela časovka třeba v 18. etapě a potom byla na programu třeba ještě jedna horská, bylo by to mnohem zajímavější.


Včerejší semifinále Wimbledonu mezi Tomášem Berdychem a Rogerem Federerem nakonec dopadlo tak, jak většina očekávala. Tedy 3:0 pro Švýcara. Tomovi ale téměř nebylo co vytknout. Jeho hra postupem času neuvadala, jako to bývalo v jeho grandslamových soubojích s favority zvykem, a dva sety prohrál až v tiebreaku. Škoda. Alespoň jeden set by si zasloužil. Na druhou stranu je nutné přiznat, že když šlo do tuhého, král Roger se vždycky dokázal zkoncentrovat a důležité body urvat parádními údery pro sebe. No a tak se rozlišují velikáni od dobrých. Faktor X, tedy schopnost zvládnout ty zlomové momenty, prostě Roger má a tak bude v neděli ve finále s Čiličem bojovat o 19. grandslamový titul. A může napodopit Rafu Nadala z Roland Garros, tedy vyhrát bez ztráty setu. Vzhledem k tomu, jak na tom oba velikáni byli před rokem, se to jeví až neskutečně..
COME ON, ROGER!!!!

středa 12. července 2017

Berdych v semifinále aneb Nikdy se mě neptejte, jak něco dopadne!

Vida ho, Toma!!
Potřetí v kariéře dnes postoupil Tomáš Berdych do wimbledonského semifinále. A to navzdory tomu, že jsem ho v předchozích blozích podceňoval a prorokoval mu vyřazení prvním těžším soupeřem. Na mou omluvu - jeho letošní výkony nikterak nenasvědčovaly tomu, že by se měl mezi nejlepší čtyři na jakémkoliv grandslamu ještě dostat.. Nicméně stalo se. A úspěch vůbec nesnižuje to, že mu jeho čtvrtfinálový soupeř Novak Djoković vzdal. Historie se na to již zítra ráno ptát nebude a navíc hrál Berdych výborně i v prvním setu, kdy byl soupeř ještě fit. Letos to Berdychovi na Wimbledonu prostě nějak podezřele jde. A co mě překvapuje nejvíc, hraje poměrně pestře. K tomu se už v předchozích zápasech dokázal dostat do složitých situací a postoupit, to také nebývalo zvykem. Většinou přišel první problémový zápas, a šlus..
A podívejme se, jaký jsem to tipér!!!! :D Před turnajem tu prorokuji výhru Petry Kvitové a velkou šanci Karolíny Plíškové. A Tomáše Berdycha jsem v žádném případě nepočítal mezi okruh favoritů, odhadoval jsem ho max na osmifinále. Obě naše favoritky (stejně jako všichni ostatní čeští tenisté) zamávali All England Clubu již v druhém kole, zato Berdycha čeká v pátek semifinále. U sportu vstávám, snídám, večeřím, pouštím si ho na záchodě a až budou naši operátorští vydřiduši nabízet neomezené datové tarify, budu jej mít puštěný i v autě (nebojte se, 140 kolem Obrnic s rukama mimo volant a pohledem na tenis v mobilu nepojedu!), a přesto jsem za 36 let svého úchylného života absolutně nenabyl schopnosti jakékoliv sportovní výsledky dopředu odhadnout.. Chraň vás pánbůh se mě ptát, jak něco dopadne!!!
Berďa je ve svém sedmém grandslamovém semi. Jeeho sokem v bitvě o finále nebude nikdo menší, než král Roger, 18-násobný vítěz grandslamových turnajů a 7-násobný wimbledonský šampion. Semifinálovou bilanci na největších 4 turnajích má Tomáš, jak můžete vidět v mojí tabulce, mizernou. Co je ale nutné přiznat, neměl nikdy štěstí na lehčího soupeře. Vždy narazil na výše postaveného hráče. To se mu bohužel přihodí i tentokrát. Zatímco v horní polovině pavouka se bude hrát neočekávané semifinále Querrey - Čilič. S Rogerem má Berdych bilanci 6:18. Mnohem hrozivější je ale fakt, že prohrál posledních 7 vzájemných zápasů. Zápis z utkání, v němž naposledy Tomáš Rogera přehrál, už pomalu zavál prach.. Psal se rok 2013.
Favorit je tedy jasný.
Ovšem pozor!! Já jsem přesvědčen o jasné výhře Federera! Takže třeba postačí, když zajdu s tisícovkou na pobočku Fortuny :D :D
..no.. ale neplánuju to..




pátek 7. července 2017

České ženské "finále" ve Wimbledonu přišlo už ve druhém kole...

"Největšími favoritkami Wimbledonu jsou dvě Češky."
"Uvidíme české finále?"
"Karolína Plíšková a Petra Kvitová jsou v různých polovinách pavouka, utkat se mohou až ve finále.."

Takto vypadaly nejčastější předpovědi českých novinářů (a dle kurzů sázkových kanceláří si to nemysleli jen oni) před letošní ženskou dvouhrou ve Wimbledonu. Pozadu neměly zůstat ani další české naděje, které mají trávu jako nejoblíbenější povrch.
Když pohlédneme do pavouka ženského turnaje po pouhých odehraných dvou kolech, budeme jakékoliv české jméno hledat marně. Během dvou černých dnů nepostoupila do 3. kola žádná Češka a jenom jediný muž - pomalu uvadající Tomáš Berdych. A vzhledem k tomu, že i kdyby předvedl výkon ze svých nejlepších časů, skončí tradičně na prvním hráči, který bude v žebříčku výš než on, můžou si všichni, kteří koukají na tenis jen tehdy, hrají-li naši krajané, v klidu naplánovat na příští víkend třeba celodenní výlet.
Zatímco po utrápené porážce Petry Kvitové jsem měl vyloženě vztek, včera se Karolíně Plíškové moc vytknout nedalo. Narazila na "běhnu" (rozuměj: běhavou soupeřku) Rybárikovou a právě její asi jediný výrazný nedostatek, pohyb, včera vyrovnané a jinak naprosto parádní utkání rozhodl. Ve Wimbledonu tak Karolína za svou kariéru stále ještě nepřešla druhé kolo. A čekání na post světové jedničky bude pokračovat.
Poslední naděje, Lucie Šafářová, nepřešla přes Rogersovou. U ní se dá porážka pochopit. Kdo viděl záběry zranění její deblové partnerky Bettanie Mattekové, ke kterému se Šafářová vydala z útrob wimbledonského areálu, hned jak se objevilo na většině tamních obrazovek, osobně (a kdo neviděl a nemá rád nechutná zranění, raději to nevyhledávejte), dá mi za pravdu, že po podobném zážitku by asi ani nevylezl na kurt.. Tím také padá šance na čtvrté grandslamové vítězství týmu Bucie v řadě.
Co mě tedy ale zarazilo byla ta doba, než k nebohé úpějící Mattekové přišel na pomoc lékař! Na podniku, jako je Wimbledon, bych čekal, že to nebude trvat několik minut! Kdyby to nebylo "jen" vyhozené koleno, ale třeba nějaký kolaps, kdy mohou vteřiny hrát životně důležitou roli, mohli mít organizátoři dotyčného v nejhorším případě i na svědomí..

středa 5. července 2017

Na Kvitovou už NIKDY!!!!!!!!!!

To bylo NAPOSLED #naposled N.A.P.O.S.L.E.D. co jsem investoval jakoukoliv částku do něčeho tak nevypočitatelného, jako je ŽENA.. A ještě taková, jejíž nálada se mění každých zhruba dvacet minut takže její zápasy vypadají, jakoby jí ovládali na play stationu jeden, co to umí, a druhý, který to drží poprvé, a střídali se..
Petra Kvitová je záhadou, která svojí složitostí strčí do kapsy nejeden stolní hlavolam. Od euforických komentářů, oslavující znovuzrození dominy, která je zase na vrcholu sil, a během jejichž čtení nabydete dojmu, že není možné, aby turnaj nevyhrála, až po zbídačené pohledy a rozhovory o tom, jak je vyšťavená a potřebuje si odpočinout.. Asi jsou to právě novináři, kteří se stále snaží namluvit si, že pro Petru půl rok bez tenisu mohl být spouštěčem nových úspěchů. Realita je však taková, že čím je Kvitová starší, tím je její mysl stále méně stabilní a konstatně na vysoké úrovni hrát nedokáže. Tím nechci tvrdit, že už nikdy nic nevyhraje. To ne. Ale pasovat jí kdekoliv do pozice favoritky prostě nelze. Může porazit kohokoliv, ale bohužel prohrát i s podavačem míčků..
A jistý nepoučitelný idiot, který vsadí jednou za čtvrt roku, aby byl zase na další tři měsíce vyléčen, protože nikdy nic nevyhraje, se nechal touhle nevypočitatelnou tenistkou zase nachytat... Pětikilo.. OMG..
On to byl vůbec příšerný tenisový den z pohledu českých hráčů. Pět jich včera nastoupilo a pět jich prohrálo. V turnaji tak zůstávají poslední dva muži a poslední tři ženy. No a vzhledem k tomu, že Adam Pavlásek nastoupí proti Novaku Djokovičovi, dá se čekat další úbytek..

Tour de France měla na programu první kopec. A ten leccos naznačil o výkonnosti jednotlivých favoritů na celkové vítězství. Contador a Quintana vypadali marně, Froome stejně jako v loňských letech, tedy obklopen svými týmovými kolegy, poměrně jistě, a Fabio Aru, vítěz včerejší etapy, velmi dobře! Loni vyhrál Giro, a protože se jej letos kvůli zranění kolena nezúčastnil, mohlo by mu spoustu sil zbýt právě na francouzské kopce. Konečně by tak mohl Froomovi vyrůst protivník, který mu v kopcích opravdu zatopí a nebude od první horské etapy jasné, kdo bude na Champs Elysées dostávat trofej pro vítěze..