Čekal bych, že po jedné domácí výhře a jedné venkovní remíze
českých klubů v prvních zápasech 3. předkola kvalifikace do Ligy mistrů
budu spokojen.
A ne! Nejsem! Naopak.
Dost mnou cloumá pocit, že takhle rozehrané zápasy mohly jak
Plzeň, tak hlavně Slavia, zvládnout mnohem lépe.
Plzeň v Bukurešti nezklamala. Po těch příšerných
výsledcích v přípravných utkáních jsem byl pln obav, že sebevědomí Rumuni stárnoucí
tým přejedou a ještě před odvetou ze sebe udělají výrazného adepta na postup.
Zaplať pánbůh se to nestalo. Plzeň měla výborné začátky obou poločasů, poměrně
dobře kombinovala a ne vždy dobře zabezpečenou obranu soupeře dokázala provětrávat.
Bohužel, pokaždé když vstřelila vedoucí gól, se nechala zatlačit a zahnat do
úzkých. Z nadějných vedení je tak jen remíza 2:2, což je ale pořád ještě
velmi nadějný výsledek před domácí odvetou. Ovšem pozor! V živé paměti je
stále předkolo, v němž si přivezla výhru 2:1 z Izraele, a doma ji
prošustrovala..
Daleko víc mě ale štve konečný výsledek utkání Slavie : Bate
Borisov. 1:0 je v pohárové matematice dobrý domácí základ do odvety, ale
po tom průběhu.. Jestliže dostala ke 125. výročí založení klubu tak krásný
dárek, jako je 70timinutová přesilovka, pak měla vytěžit rozhodně víc.
Mimochodem – to pravidlo s červenou kartou při faulu
posledního hráče v pokutovém území, to je jedno z těch, které dělají
fotbal těžce nespravedlivým. Hráč fauluje ve vápně.. Kope se penalta. Takže za
zmařenou šanci dostává tým spravedlivě novou, ještě výhodnější. Tím by měla být
situace vyřešena. 1=1. Ale na co ještě červená? Tým tak v jednom momentě inkasuje
góla a ještě se dostane až do zbytku utkání do početní nevýhody. Postrádá to
logiku, že?
Zpět ke Slavii – těšil jsem se, jak bude po velkém letním
posilování hrát. No, a upřímně.. Jak bych to… Kulantně řečeno… to drhlo.
Kombinace nepřesná, pomalá, většina přihrávek do strany nebo dozadu, pokus
projít jeden na jednoho naprosto nemyslitelná věc, centry a nákopy povětšinou k brankaři
soupeře… Byl to první ostrý zápas, tak to s těmi negativními soudy nebudu
přehánět. Ale doufám, že obraz hry bude za tři – čtyři týdny úplně jiný. A taky
se budu modlit, aby díky neschopnosti využít dlouhatánskou přesilovku k vytvoření
většího náskoku třeba Slavii nepotkala v odvetě ta jedna nešťastná
minutka, jako včera Bate, a třeba taky nešla do deseti.. Jednogólové vedení by mohlo
být v háji velmi nečekaně a rychle..
Ještě se krátce vrátím k uplynulým událostem, které
zahýbaly sportovním světem. Asi byste mi to neodpustili (dobrá – já bych si to
neodpustil), kdybych zapomněl na oslavnou chválu 19. grandslamového titulu
tenisového génia, krále Rogera. Přiznám se, že už jsem se předchozí roky
víceméně smířil s tím, že pan dokonalý zůstane co do počtu získaných
GS-titulů na čísle 17. Proto jsem si letos v lednu kousal nehty při jeho
nečekané a dramatické cestě na australský trůn. Wimbledonský titul byl ale
jiný. Jelikož na Murrayho, Djokoviće i Wawrinku dolehla jakási únava z dlouhodobého
působení na výsluní, odpočatý Roger měl cestičku krásně umetenou. V pětatřiceti
letech zvítězil bez ztráty setu! Dokonce jsem se ve finále přistihl, že držím
palce Marinu Čiličovi, aby uhrál alespoň jeden set a Roger si mohl svůj triumf
trošku ubojovat (a tím mít třeba ještě větší radost). Teď už chybí k magické
hranici 20ti jen jediný krok. Těžko předpokládat, že by se Novak a Andy nějak
zázračně vzkřísili do své nejlepší formy do letošního US Open (konec srpna), a
tak se velká šance pro švýcarského elegána narýsuje již zanedlouho.
Tour de France má staronového krále. Počtvrté jí dobyl Chris
Froome. U cyklistiky si sice nemůžeme být nikdy jisti, že za deset let nebudeme
na Wikipedii číst, že roky 2015 – 2017 byly bez vítěze, ale s tím teď nekalkulujme.
Tím pádem Chrisovi chybí už jen jediný zářez, aby vyrovnal velikány Anquetila,
Mercxe, Induraina a Hinaulta. Letošní triumf byl ale poněkud jiný než ty
předchozí. Bez jediného horského útoku, bez výhry v etapě. Froome se zuby
nehty držel svých konkurentů v horách a důvodem jeho korunovace na
Champs-Elysées byly obě dvě časovky. Mezi ním a druhým Rigoberto Uranem byl po
všech odjetých 21 etapách rozdíl 54 vteřin. V časovkách jich Froome na
Urana najel 76. Což znamená, že v ostatních etapách Uran Frooma o 22
vteřin porazil. Stejné to bylo se třetím Bardetem. Tomu dal Brit ve dvou
časovkách 2:42. Celkový odstup byl ale 2:20. Rovněž i Bardet by tedy, v případě,
že by na Tour nebyly časovky, Froomovi o 22 vteřin ujel. To jsou ale jenom kdyby. Těsné rozestupy
udělaly letošní TdF velice atraktivní a Chris Froome v zádech s nejsilnějším
týmem jí nakonec dokázal zvládnout nejlépe.
Komentáře
Okomentovat