To bylo málo!!!

Čekal bych, že po jedné domácí výhře a jedné venkovní remíze českých klubů v prvních zápasech 3. předkola kvalifikace do Ligy mistrů budu spokojen.
A ne! Nejsem! Naopak.
Dost mnou cloumá pocit, že takhle rozehrané zápasy mohly jak Plzeň, tak hlavně Slavia, zvládnout mnohem lépe.
Plzeň v Bukurešti nezklamala. Po těch příšerných výsledcích v přípravných utkáních jsem byl pln obav, že sebevědomí Rumuni stárnoucí tým přejedou a ještě před odvetou ze sebe udělají výrazného adepta na postup. Zaplať pánbůh se to nestalo. Plzeň měla výborné začátky obou poločasů, poměrně dobře kombinovala a ne vždy dobře zabezpečenou obranu soupeře dokázala provětrávat. Bohužel, pokaždé když vstřelila vedoucí gól, se nechala zatlačit a zahnat do úzkých. Z nadějných vedení je tak jen remíza 2:2, což je ale pořád ještě velmi nadějný výsledek před domácí odvetou. Ovšem pozor! V živé paměti je stále předkolo, v němž si přivezla výhru 2:1 z Izraele, a doma ji prošustrovala..
Daleko víc mě ale štve konečný výsledek utkání Slavie : Bate Borisov. 1:0 je v pohárové matematice dobrý domácí základ do odvety, ale po tom průběhu.. Jestliže dostala ke 125. výročí založení klubu tak krásný dárek, jako je 70timinutová přesilovka, pak měla vytěžit rozhodně víc.
Mimochodem – to pravidlo s červenou kartou při faulu posledního hráče v pokutovém území, to je jedno z těch, které dělají fotbal těžce nespravedlivým. Hráč fauluje ve vápně.. Kope se penalta. Takže za zmařenou šanci dostává tým spravedlivě novou, ještě výhodnější. Tím by měla být situace vyřešena. 1=1. Ale na co ještě červená? Tým tak v jednom momentě inkasuje góla a ještě se dostane až do zbytku utkání do početní nevýhody. Postrádá to logiku, že?  
Zpět ke Slavii – těšil jsem se, jak bude po velkém letním posilování hrát. No, a upřímně.. Jak bych to… Kulantně řečeno… to drhlo. Kombinace nepřesná, pomalá, většina přihrávek do strany nebo dozadu, pokus projít jeden na jednoho naprosto nemyslitelná věc, centry a nákopy povětšinou k brankaři soupeře… Byl to první ostrý zápas, tak to s těmi negativními soudy nebudu přehánět. Ale doufám, že obraz hry bude za tři – čtyři týdny úplně jiný. A taky se budu modlit, aby díky neschopnosti využít dlouhatánskou přesilovku k vytvoření většího náskoku třeba Slavii nepotkala v odvetě ta jedna nešťastná minutka, jako včera Bate, a třeba taky nešla do deseti.. Jednogólové vedení by mohlo být v háji velmi nečekaně a rychle..

Ještě se krátce vrátím k uplynulým událostem, které zahýbaly sportovním světem. Asi byste mi to neodpustili (dobrá – já bych si to neodpustil), kdybych zapomněl na oslavnou chválu 19. grandslamového titulu tenisového génia, krále Rogera. Přiznám se, že už jsem se předchozí roky víceméně smířil s tím, že pan dokonalý zůstane co do počtu získaných GS-titulů na čísle 17. Proto jsem si letos v lednu kousal nehty při jeho nečekané a dramatické cestě na australský trůn. Wimbledonský titul byl ale jiný. Jelikož na Murrayho, Djokoviće i Wawrinku dolehla jakási únava z dlouhodobého působení na výsluní, odpočatý Roger měl cestičku krásně umetenou. V pětatřiceti letech zvítězil bez ztráty setu! Dokonce jsem se ve finále přistihl, že držím palce Marinu Čiličovi, aby uhrál alespoň jeden set a Roger si mohl svůj triumf trošku ubojovat (a tím mít třeba ještě větší radost). Teď už chybí k magické hranici 20ti jen jediný krok. Těžko předpokládat, že by se Novak a Andy nějak zázračně vzkřísili do své nejlepší formy do letošního US Open (konec srpna), a tak se velká šance pro švýcarského elegána narýsuje již zanedlouho.  


Tour de France má staronového krále. Počtvrté jí dobyl Chris Froome. U cyklistiky si sice nemůžeme být nikdy jisti, že za deset let nebudeme na Wikipedii číst, že roky 2015 – 2017 byly bez vítěze, ale s tím teď nekalkulujme. Tím pádem Chrisovi chybí už jen jediný zářez, aby vyrovnal velikány Anquetila, Mercxe, Induraina a Hinaulta. Letošní triumf byl ale poněkud jiný než ty předchozí. Bez jediného horského útoku, bez výhry v etapě. Froome se zuby nehty držel svých konkurentů v horách a důvodem jeho korunovace na Champs-Elysées byly obě dvě časovky. Mezi ním a druhým Rigoberto Uranem byl po všech odjetých 21 etapách rozdíl 54 vteřin. V časovkách jich Froome na Urana najel 76. Což znamená, že v ostatních etapách Uran Frooma o 22 vteřin porazil. Stejné to bylo se třetím Bardetem. Tomu dal Brit ve dvou časovkách 2:42. Celkový odstup byl ale 2:20. Rovněž i Bardet by tedy, v případě, že by na Tour nebyly časovky, Froomovi o 22 vteřin ujel.  To jsou ale jenom kdyby. Těsné rozestupy udělaly letošní TdF velice atraktivní a Chris Froome v zádech s nejsilnějším týmem jí nakonec dokázal zvládnout nejlépe. 

Komentáře