Běh by měl přinášet hlavně radost. Tedy samozřejmě těm, kteří si jej vybrali jako volnočasovou aktivitu, při které si čistí hlavu, uvolňují stres a zlepšují si fyzickou kondici a tím i pocit ze sebe sama. Když se k tomu přidá postupné zlepšování osobních rekordů, jsou případné doběhy do cíle takových velkých závodů, jako bývá např. pražský maraton či Mattoni půlmaraton, nezapomenutelně krásnými zážitky.
Čím déle běháte, tím se stáváte zkušenějším běžcem. Při narůstajícím počtu závodů se setkáváte se stále větším spektrem potenciálních potíží, které vás mohou potkat. A to jak během trénování, tak v samotných maratonech. To, že jim musíte čelit, vás poté zocelí a vy už víte, jak se s nimi vypořádat.
Sice je tento ročník teprve mojí čtvrtou běžeckou sezónou, ale i tak jsem se považoval za již poměrně zkušeného běžce. A hlavně za někoho, kdo už ví, jak jeho tělo reaguje na určité situace a stavy formy.
Stejně jako každý rok jsem měl i letos před ústeckým půlmaratonem vzhledem k pomalu přicházejícímu podzimu stejný, mnou už tolikrát oplakávaný problém s horními cestami dýchacími. Letos to ale přišlo mnohem dříve, už druhý srpnový týden. Času do závodu bylo stále dost. Ale těžké průdušky ne a ne pryč, a čím déle potíže přetrvávaly, tím méně jsem se k závodu upínal. Po květnovém osobáku za 1:44 v Karlových Varech jsem se zařekl, že to do září, kdy se běhá půlmaraton v mém rodném Ústí, ještě vyšperkuju na další zlepšení času. Po přibývajících sprnových dnech bez tréninku bylo jasné, že se tento cíl naplnit nepovede a spíš bude zázrak, jestli vůbec poběžím. Když se mi potom nakonec pár dní před závodem přeci jen udělalo lépe, čtyřikrát jsem se šel proběhnout a týden před termínem půlmaratonu zvládl ve slušném tempu 16 kilometrů, šel jsem nakonec do toho.
Co jsem tedy měl udělat jako zkušený běžec? Stoupnout si na start závodu a rozeběhnout závod na pohodičku a užít si, že se nakonec toho krásného zážitku mohu zúčastnit. Tak, abych měl z běhu právě tu radost, kvůli které to dělám. I se stále bolavými průdušky a občasnými přívaly suchého kašle.
S takhle dlouhou pauzou jsem sice zatím zkušenost neměl, ale na všech běžeckých fórech se setkáte s radami, že kolik týdnů jste mimo, tolik krát dva musíte zase běhat, než jste zpět na formě před výpadkem.. A nejste-li v úplné zdravotní kondici, start v závodu zvažte.
Ne.
Nebylo mi rady.
Postavil jsem se hned za vodiče, kteří běželi na 1:50, předběhl je, a začal si kontrolovat, kolik na tuto metu nabíhám.. Na pátém kilometru třicet vteřin, na dvanáctém už minutu deset.. Počítal jsem, že mi asi v závěru dojdou síly, a že mě asi doběhnou, ale i tak z toho bude pěkný výkon. Na čtrnáctém kilometru se mi začalo běžet velmi ztěžka. Na patnáctém mě zmínění vodiči doběhli, a na této metě jsem se najednou dostal do stavu, do kterého by se žádný zkušený běžec dostat neměl. Zlo, na zvracení, nohy nešly, všechno bolelo, a ještě přes půl hodiny přede mnou. Na posledních šesti kilometrech mě předběhlo určitě na pětset běžců, včetně vyznavačů takových běžeckých stylů, o kterých byste si řekli, že by se s nimi dotyčný do běhu radši ani neměl pouštět. Byl jsem v takové depresi, že kdyby to ze Svádova nebylo do města tak daleko, okamžitě to zabalím. Poslední dva kilometry jsem měl každý za 7 minut, což je tempo, ve kterém se půjdete proběhnout vy všichni, co to normálně neděláte. Prostě zlo.
Po doběhu jsem měl na sebe neskutečnou zlost. Nejen, že mi bylo zle (a potom celé odpoledne a celou noc), ale hlavně jsem sám sebe rozčílil tím, jak jsem se svým tempem naložil. Kam jsem se hnal? Vždyť bylo přeci úplně jedno, kdy do cíle dorazím! Výsledný čas 1:56:47 není žádná hrůza, ale to, co jsem si zase musel prožít za stav jenom kvůli svojí hlouposti, to mě bude dlouho hlodat.. Vzhledem k tomu, že teď, 24 hodin po závodě, už mi to na průduškách a v krku zase "pěkně pohořívá", bude mít tahle naivita určitě dohru v podobě dalších několika prokňouraných dní s teplým čajem..
Ze všeho špatného si musíme snažit vzít nějaké pozitivum a nějaké poznání. Z letošního ústeckého půlmaratonu to bude fakt, že vytrvalost ve vás nezůstává věčně a po tréninkové pauze se k ní musíte zase pěkně pečlivě propracovat. A když nemáte natrénováno, nikam se necpěte!!
Čím déle běháte, tím se stáváte zkušenějším běžcem. Při narůstajícím počtu závodů se setkáváte se stále větším spektrem potenciálních potíží, které vás mohou potkat. A to jak během trénování, tak v samotných maratonech. To, že jim musíte čelit, vás poté zocelí a vy už víte, jak se s nimi vypořádat.
Sice je tento ročník teprve mojí čtvrtou běžeckou sezónou, ale i tak jsem se považoval za již poměrně zkušeného běžce. A hlavně za někoho, kdo už ví, jak jeho tělo reaguje na určité situace a stavy formy.
Stejně jako každý rok jsem měl i letos před ústeckým půlmaratonem vzhledem k pomalu přicházejícímu podzimu stejný, mnou už tolikrát oplakávaný problém s horními cestami dýchacími. Letos to ale přišlo mnohem dříve, už druhý srpnový týden. Času do závodu bylo stále dost. Ale těžké průdušky ne a ne pryč, a čím déle potíže přetrvávaly, tím méně jsem se k závodu upínal. Po květnovém osobáku za 1:44 v Karlových Varech jsem se zařekl, že to do září, kdy se běhá půlmaraton v mém rodném Ústí, ještě vyšperkuju na další zlepšení času. Po přibývajících sprnových dnech bez tréninku bylo jasné, že se tento cíl naplnit nepovede a spíš bude zázrak, jestli vůbec poběžím. Když se mi potom nakonec pár dní před závodem přeci jen udělalo lépe, čtyřikrát jsem se šel proběhnout a týden před termínem půlmaratonu zvládl ve slušném tempu 16 kilometrů, šel jsem nakonec do toho.
Co jsem tedy měl udělat jako zkušený běžec? Stoupnout si na start závodu a rozeběhnout závod na pohodičku a užít si, že se nakonec toho krásného zážitku mohu zúčastnit. Tak, abych měl z běhu právě tu radost, kvůli které to dělám. I se stále bolavými průdušky a občasnými přívaly suchého kašle.
S takhle dlouhou pauzou jsem sice zatím zkušenost neměl, ale na všech běžeckých fórech se setkáte s radami, že kolik týdnů jste mimo, tolik krát dva musíte zase běhat, než jste zpět na formě před výpadkem.. A nejste-li v úplné zdravotní kondici, start v závodu zvažte.
Ne.
Nebylo mi rady.
Postavil jsem se hned za vodiče, kteří běželi na 1:50, předběhl je, a začal si kontrolovat, kolik na tuto metu nabíhám.. Na pátém kilometru třicet vteřin, na dvanáctém už minutu deset.. Počítal jsem, že mi asi v závěru dojdou síly, a že mě asi doběhnou, ale i tak z toho bude pěkný výkon. Na čtrnáctém kilometru se mi začalo běžet velmi ztěžka. Na patnáctém mě zmínění vodiči doběhli, a na této metě jsem se najednou dostal do stavu, do kterého by se žádný zkušený běžec dostat neměl. Zlo, na zvracení, nohy nešly, všechno bolelo, a ještě přes půl hodiny přede mnou. Na posledních šesti kilometrech mě předběhlo určitě na pětset běžců, včetně vyznavačů takových běžeckých stylů, o kterých byste si řekli, že by se s nimi dotyčný do běhu radši ani neměl pouštět. Byl jsem v takové depresi, že kdyby to ze Svádova nebylo do města tak daleko, okamžitě to zabalím. Poslední dva kilometry jsem měl každý za 7 minut, což je tempo, ve kterém se půjdete proběhnout vy všichni, co to normálně neděláte. Prostě zlo.
Po doběhu jsem měl na sebe neskutečnou zlost. Nejen, že mi bylo zle (a potom celé odpoledne a celou noc), ale hlavně jsem sám sebe rozčílil tím, jak jsem se svým tempem naložil. Kam jsem se hnal? Vždyť bylo přeci úplně jedno, kdy do cíle dorazím! Výsledný čas 1:56:47 není žádná hrůza, ale to, co jsem si zase musel prožít za stav jenom kvůli svojí hlouposti, to mě bude dlouho hlodat.. Vzhledem k tomu, že teď, 24 hodin po závodě, už mi to na průduškách a v krku zase "pěkně pohořívá", bude mít tahle naivita určitě dohru v podobě dalších několika prokňouraných dní s teplým čajem..
Ze všeho špatného si musíme snažit vzít nějaké pozitivum a nějaké poznání. Z letošního ústeckého půlmaratonu to bude fakt, že vytrvalost ve vás nezůstává věčně a po tréninkové pauze se k ní musíte zase pěkně pečlivě propracovat. A když nemáte natrénováno, nikam se necpěte!!
Komentáře
Okomentovat