Příliš brzký odchod šampionky :( :(

Když jsem tu zprávu uviděl, úplně mě polil studený pot… Jana Novotná ve 49ti letech podlehla těžké nemoci..

Musím se přiznat, že mě hned jako první napadla rakovina. Nakonec to byla pravda. Přijde mi, že dnes už se umírá hlavně na rakovinu nebo za volantem.. Široká veřejnost o zdravotním stavu Novotné neměla ani ponětí. Bývalá tenistka nepatřila k těm, kteří potřebovali svůj osud sdílet s celým světem. Tak jako působila skromně v dobách, kdy sbírala tenisové trofeje, tak zřejmě zůstala pokornou a vnitřní bojovnicí i ve chvílích nejtěžších. O to nečekanější ta tragická zpráva byla.. A to, že svůj poslední boj Jana prohrála ještě před padesátkou, to je na tom všem nejmrazivější.. :(  Takhle brzy.. Představa, že to mám za pár.. Přesně tedy už za 13 let… Nebo ta, že Jarda Jágr se vrátí příští léto na Kladno a svou druhou sezónu už tam nedohraje… Brrr… Ta svině prostě číhá v každém věku a na každém rohu..

Jana Novotná bude navždy zapsána do srdcí všech tenisových fans (a samozřejmě nejen těch) svými nezapomenutelnými příběhy ve Wimbledonu.

V roce 1993 jsem ještě tenis sledoval jen ze zpráv (a nejsem si jist, že turnaj z All England clubu tenkrát někde jinde na českých stanicích vysílali), ale památný moment, kdy Jana Novotná po prohraném wimbledonském finále pláče na rameni Vévodkyně z Kentu, si vybavuji dodnes. O pár let později jsem poté viděl celý finálový sestřih. Novotná vedla 4:1 v rozhodujícím setu, 40:15, smečovala krásně nalitý míč do autu, a pak se její hra sesypala. Když jsem to sledoval, ani jsem nedutal. A nechápal.. Jak se něco takového mohlo stát?…

Na další možnost čekala Novotná celé čtyři roky. V roce 1997 jsme její druhé finálové klání proti tenkrát mnou nenáviděné, suverénní a příšerně ostříhané Hingisové sledovali s celou rodinou na zahradě v přímém přenosu na malé černobílé televizce. Zase z toho byla prohra 2:1. Pamatuju si, jako by to bylo teď, jak komentátoři během přebírání trofeje mladou Švýcarkou říkají: „No, kolikrát to tu asi ještě Martina vyhraje.. To bude velké číslo..“ Od té doby už se jí to, ač se to tenkrát během její suverenity v 18ti letech zdálo jako naprosto nemyslitelné, nepovedlo ani jednou.  

O rok později se Jana dostala do svého třetího finále. Konečně do něho šla v pozici favoritky. Turnajový vývoj jí jako soupeřku přihrál Nathalie Tauziat z Francie, která byla na grandslamech finalovou debutantkou. Česká bojovnice s útočným stylem, kdy nevynechala téměř žádnou možnost přechodu na síť, konečně dosáhla na ten vytoužený wimbledonský triumf. Byl to pro mě tenkrát vůbec první český tenisový grandslamový úspěch, který jsem mohl sledovat, takže jsem si jej řádně vychutnával.

Jani, nejen za tyto zážitky nikdy nezapomeneme... Ať ti v tom tenisovém nebi, kam jsi musela odejít tak krutě brzy, vychází samá první podání…