Hurááááá!!!

Včerejší mužský biatlonový individuální závod v Ruhpoldingu přinesl (a nepřeženu, když napíšu nečekaný) velký český úspěch! Hned trojici českých závodníků v první desítce s bonbónkem v podobě Ondry Moravce na stříbrném stupni. Je to vůbec poprvé, kdy v top ten stanula hned trojice Čechů.

Občas dělám to, že se snažím negativními předpověďmi či komentáři podvědomě přivolat to lepší. Že když budu tvrdit, jak se něco nepovede, tak se to buď nepovede a já nebudu překvapen a prostě jen standartně naštván, anebo se to povede a o to větší pak případná radost z úspěchu bude. Přesně tak jsem se zachoval ve svém předvánočním příspěvku. Rozloučil se předem s nějakou tou biatlonovou radostí z případných olympijských medailí a do vánoční pauzy šel s rezignací a špetkou doufání někde vzadu v podvědomí, že Rybář a spol. snad těmi výroky, že budou chtít načasovat formu až na únor, neklamali.  

A abych to teď nezakřikl, tak by zde asi bylo nejlepší teď napsat – vypadá to, že čeští závodníci mají formu měsíc před hrami, ale to stále neznamená, že v únoru na výsluní zůstanou.

Teď vážně – bylo to moc pěkné pokoukání z večerního záznamu, nevěda výsledků. Ondrův rozhovor po závodě, že na vylepšení běhu na Fourcadovu úroveň (to jde??) nebo alespoň přiblížení se je ještě dost času bylo něco jako pozvání na velkou olympijskou show stylu „Počkejte, až se opravdu rozeběhneme!“ J

Jen tak dál, chlapci!! Teď by to chtělo ještě podobně sladit výkony do štafety a modlit se, aby čtvrtý článek, ať už jím bude kdokoliv, nemusel na již tradiční trestné kolo. Jo a ještě, aby to s počasím v Pjongčangu vypadalo trošku jinak, než v neděli v Oberhofu.. To byla spíš groteska, než regulérní sport.

A propos počasí… Máme tu další zimu, která snad už i nejsilnější odmítavce teorie o globálním oteplování donutí k zamyšlení, jestli to tak náhodou fakt není. Sníh už zmizel i z Alp a většinu posledních závodů provází spíš dešťové kapky, než nějaké sněhové příděly. Nedávno skončené Turné čtyř můstků, to bylo zase utrpení. Zaplaťpánbůh za to, že si jej historie alespoň bude pamatovat jako to, na němž Kamil Stoch vstoupil mezi nesmrtelné a jako druhý v historii dokázal triumfovat ve všech čtyřech závodech. Upřímně – nedovedu si představit, že na to jdu jako divák. V Oberstdorfu 2 stupně, vytrvalý silný déšť, každou chvíli pauza před skoky kvůli větru.. Klobouk dolů před těmi, co tam těch skoro pět hodin vydrželi. To samé Innsbruck. Tam se k vlezlému dešti ještě přidala občasná mlha. Bylo vidět, že letos si někteří, jinak tradičně vychvalovaní Němci a Rakušané, plnící každoročně hlediště pod všemi čtyřmi můstky až do posledních míst, při slabé formě svých závodníků na poslední dva závody cestu rozmysleli.

Když už jsme u německého publika, trošku tu pokárám ty, kteří (a tipuju, že se jednalo v drtivé většiny o komentáře z obýváku) kritizovali své krajany, kteří navštívili loni a předloni biatlonové závody v Novém Městě. Připomenu: „Češi nefandí nikomu jinému, než svým závodníkům.“ „Pár jedinců se radovalo, když Laura Dahlmeierová minula terč, to je ostuda.“ A za příklad bylo dáváno vždy všem fandící německé publikum.

Ano, radovat se z chyb soupeřů se zatím narozdíl od fotbalových stadionů v biatlonových arénách nenosí, ale těch pár jedinců, mnohokrát zahřívajících se slivovičkou, se prostě najde vždy. Ale snažil jsem se (ač samozřejmě rovněž u televizní obrazovky) poslouchat německé publikum v Oberhofu, jak to tedy je s tím podporováním ostatních. A „heeeej“ po úspěšně sestřelených terčích, se ozývalo výhradně u domácích závodníků. Oslavy úspěšných střel ostatních nebyly slyšet buďto vůbec, anebo opravdu slaboučce, což lze přičíst spíše skupinám fans z toho daného národa. Stejně tak jste řevem vždy poznali, že přijíždí do arény Němec. Na podpoře vlastních závodníků není nic špatného. A dělá se to i v tolikrát vychvalovaném Deutschlandu. Stejně tak to chodí i v Novém Městě.